Manželská láska

Pravá povaha a vznešenost manželské lásky se nám ukáže, uvažujeme-li o ní v jejím nejvyšším zdroji, v Bohu, protože Bůh je Láska, je to Otec, od něhož mají původ všechny rody na nebi i na zemi.

Manželství tedy není výtvorem náhody ani nevzniklo vývojem slepě působících přírodních sil. Je to moudré a prozřetelné ustanovení Boha Stvořitele k uskutečňování záměrů jeho lásky k lidstvu. Manželé usilují výlučným osobním darováním sebe, které je jim vlastní, o takové osobní společenství, jímž se vzájemně zdokonalují a spolupracují s Bohem na plození a výchově nových životů.

Pro pokřtěné pak manželství na sebe bere i důstojnost svátostného znamení milosti, poněvadž představuje spojení Krista a církve.

V tomto světle jasně vynikají charakteristické známky a potřeby manželské lásky, o nichž je třeba mít přesnou představu. Především je to láska plně lidská, to jest součastně smyslová i duchovní. Není to tedy pouhý výraz pudu nebo citového hnutí, ale též, a hlavně, úkon svobodné vůle. Taková láska se udržuje a roste radostmi a bolestmi každodenního života, takže se manželé stávají jakoby jedním srdcem a jednou duší a dosahují společně své lidské dokonalosti.

Dále je to láska bezvýhradná, to jest zcela zvláštní způsob osobního přátelství, v němž se manželé velkodušně podílejí na všem, bez nepatřičných výhrad nebo sobecké vypočítavosti. Kdo opravdu miluje svého manžela, nemiluje ho jen pro to, co od něho přijímá, ale pro něho samého. A dělá to s radostí, že ho může obohatit tím, že se mu sám dává.

Je to též láska věrná a výlučná až do smrti. Tak to chápou ženich a nevěsta v den, kdy na sebe dobrovolně a úplně vědomě berou úkol manželského svazku. Věrnost sice může být někdy těžká, ale nikdo nemůže popřít, že je vždycky možná, vznešená a záslužná. Příklad velmi mnohých manželů během staletí nejen ukazuje, že je ve shodě s povahou manželství, ale že je i zdrojem hlubokého a trvalého štěstí.

Konečně je to láska plodná, neboť není zcela vyčerpána vzájemným vztahem manželů, ale směřuje k pokračování a vzbuzování nových životů.

Z encykliky papeže Pavla VI. o předávání lidského života Humanae vitae, 8-9: AAS 60 (1968), 485-486

Muž a žena dík manželskému svazku nejsou už dva, ale jeden: důvěrným osobním spojením a společnou činností si vzájemně pomáhají a prokazují službu, zakoušejí smysl své jednoty a den ze dne jí plněji dosahují.

Toto důvěrné sjednocení jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí, vyžadují úplnou věrnost a nerozlučnou jednotu manželů.

Kristus Pán této mnohotvárné lásce bohatě požehnal, neboť vytryskla z pramene lásky Boží a byla uspořádána po vzoru jeho vlastní jednoty s církví.

Jako kdysi Bůh vyšel vstříc svému lidu smlouvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidstva a Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Nadále s nimi zůstává, aby tak, jako on miloval Církev a sám sebe za ni vydal, i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti a trvalé věrnosti.

Opravdová manželská láska má účast na lásce božské a mocí Kristova vykoupení a spásonosným působením Církve se usměrňuje a obohacuje, takže spolehlivě vede manžele k Bohu, pomáhá jim a dává sílu k plnění jejich vznešeného úkolu otce a matky.

Právě proto křesťanské manžele posiluje a jakoby posvěcuje zvláštní svátost, aby dostáli povinnostem a důstojnosti svého stavu. V síle této svátosti plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým duchem, jež naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní dokonalosti a vzájemnému posvěcení, a tím společně oslavují Boha.

Když rodiče dávají dobrý příklad a společně se modlí, také děti a všichni, kdo žijí v rodinném kruhu, snáze naleznou cestu k pravému lidství, k spáse a svatosti. A protože jsou manželé povoláni k důstojnosti otcovství a mateřství, mají svědomitě plnit povinnosti výchovy, zvláště náboženské, neboť ta je především úkolem rodičů.

Děti mají jako členové rodiny svůj podíl na posvěcení rodičů. Měly by jejich dobrodiní splácet opravdovou vděčností, úctou a důvěrou a v neštěstí i ve stáří při nich stát, jak se na děti sluší.

Gaudium et spes, n. 48

V nejednom kostele (bohužel), v našich zeměpisných šířkách a délkách lze vidět, že novomaželé podepisují matriku, případně další dokumenty o uzavřeném manželství na oltáři. Proto jsme se rozhodli reagovat na četné dotazy čtenářů našich webových stránek, zda-li je to správné, či ne.

Odpověď lze snadno najít v Rituale romanum, v části Ordo celebrandi matrimonium, kde se v čl. 78. píše: "Missa peracta, testes et sacerdos actum Matrimonii subscribunt. Subscriptio fieri potest vel in secretario vel coram populo; ne tamen fiat super altare."

Přeloženo do češtiny: Po mši novomaželé, svědkové a kněz podepíší dokumenty o uzavření manželství, což se může konat jak v sakristii, tak veřejně před lidmi, ne však na oltáři.

Z toho tedy plyne, že výše zmiňovaná praxe podepisování matrik na oltáři je zcela nesprávná a je v rozporu s předpisy příslušné římské kongreace. Připomínáme ještě, že uvedený dokument vyšel již v roce 1991. Za tak dlouhou dobu jeho existence by tento nešvar již nemusel být rozšířen v tak hojné míře, jak jsme toho svědky.