Opatství svatého Tomáše na Starém Brně

Jednou ze základních otázek studia nejstarších dějin Brna je právě určení přesné polohy Brněnského hradu. Revize archeologických dokladů, nové analýzy písemných pramenů upozorňují na důležité postavení Starého Brna v X. - XII. stol.Při výzkumu Muzea města Brna v letech l976 - l984 v areálu Starobrněnského kláštera byly odkryty tři stavební fáze sakrálního objektu - gotická, románské jednolodí se čtvercovou apsidou a pod ním zbytky rotundy, jejíž počátky lze hledat v pozdním - X.století nebo nejpozději na samém počátku XI. věku.

Mladší románská svatyně, vybudovaná na rotundě, je ztotožňována s kaplí Panny Marie, o níž hovoří písemné prameny z počátku XII. stol. Hypoteticky lze uvažovat o umístění prvního brněnského hradu na předpokládaném ostrově a jeho předhradí na vyvýšenině, situované v místech starobrněnského kláštera.Koncem XII., spíše až na počátku XIII. věku, dochází k posunu osídlení z prostoru Starého Brna do míst dnešního centra.

V nejranějších dějinách Brna sehrálo Staré Brno, tato původně předměstská osada, mnohem důležitější roli než se původně soudilo. Do první poloviny XII. stol. jsou na Starém Brně písemnými prameny doloženy tři církevní stavby:
kaple Panny Marie
kaple sv. Oldřicha
kaple sv. Václava.

Nejrozsáhlejší archeologický výzkum byl proveden na přelomu 70. a 80. let Muzeem města Brna v místě předpokládané existence kostela Panny Marie v areálu starobrněnského kláštera. Výzkum potvrdil známý půdorys gotického kostela, který dostala Eliška Rejčka v r. l323 a založila u něj cisterciácký klášter. Uvnitř základů gotické stavby bylo současně objeveno zdivo původního románského kostela. K němu se bezpochyby váže první písemná zpráva z r. 1210 o existenci kostela Panny Marie.

Ve zdivu presbytáře a východní části lodi této románské stavby došlo v r. 1978 k objevení dosud nejstarší stavby na území Brna - raně románské rotundy. Dochovalo se z ní téměř kompletní zdivo apsidy mírně podkovovitého tvaru a zbytky zdiva severní a západní válcové lodi. V bezprostředním okolí byl prováděn výzkum hřbitova, který náležel ke všem třem sakrálním stavbám.

Vraťme se však k otázce brněnského hradu, který se stal sídlem údělných knížat. Poprvé jej vzpomíná při líčení událostí r. 1091 kronikář Kosmas. Kosmas chápal Brno jako pevný hrad. Vzhledem k tomu, že osídlení bylo starší než knížecí hrad, předpokládá se, že hrad získal jméno od názvu osídlení. Otázka brněnského hradu se stala předmětem studia pramenů řady historiků, ale jsou to především archeologické nálezy poslední doby, které přesvědčivě hovoří o tom, že žádné archeologické nálezy nedokládají, že by kostel na Petrově byl postaven na starším přemyslovském hradě nebo že by vznikl již dříve v XI. nebo hlouběji ve XII. století.

Důvody, které hovořily o možnosti existence hradu na Petrově, jsou postaveny pouze na tradici. Na základě již zmíněného archeologického výzkumu na Starém Brně byla vytvořena teorie o umístění přemyslovského hradu na Starém Brně, kde obchod, řemeslo a sakrální život pulzoval již nejméně jedno století před vytvořením nového centra, které představoval nově vybudovaný chrám sv. Petra na Petrově.

Hradu, později přenesenému ze Starého Brna na kopec, později zvaný Špilberk, bylo ponecháno označení "Brněnský hrad". Vybudování nového hradu na Špilberku, někdy v době vlády Přemysla Otakara I., ovlivnilo další události. Panovníkovi, který na tomto špilberském hradě sídlil, se nechtělo dojíždět do kostela na Staré Brno. Kromě toho se na severních svazích Petrova začalo již vytvářet nové Brno. Panovník založil kostel na Petrově, který je v pramenech prvně připomínaný r. l222. Sem byl také přemístěn arcijáhen ze Starého Brna a byl mu udělen titul probošta.

Zakladatelka chrámu Nanebevzetí Panny Marie - královská vdova ELIŠKA REJČKA

Roku 1297 ovdověl zcela náhle král Václav II. Tehdy mu byla nabídnuta ruka čtrnáctileté polské princezny Richenzy, polsky zvané Ryksa. Spolu s ní byl nabídnut i polský trůn. Korunovace se konala r. l300 v Hnězdně. Po korunovaci přijala mladičká královna jméno Eliška. Češi jí změnili později jméno na populární REJČKA a snad pro odlišení od Václavovy jen o málo mladší dcery Elišky na ALŽBĚTA REJČKA.

V Polsku všichni věřili, že provdáním jejich princezny do tehdy pohádkově bohatých Čech (v té době Kutná Hora dodávala královskému dvoru týdně pět až šest hřiven stříbra) zabezpečili svou princeznu dokonale nadosmrti. Ale osud zasáhl a Eliška Rejčka ani ne dvacetiletá ovdověla. Václav II. zemřel na souchotiny. Jeho nástupce Václav III. byl zavražděn a čeští stavové si dali vnutit za vladaře Rudolfa Habsburského, a to pod podmínkou, že se ožení s jednou ze svobodných princezen. V úvahu přicházely Eliška nebo Markéta. Rudolf si však vybral dvacetiletou královna vdovu, krasavici Elišku. Ale o rok později byla vdovou podruhé. Manžel Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic na úplavici. Jako vdova prožila Eliška Rejčka celých 5 let ve svém věnném městě Hradci. Zde založila chrám sv. Ducha. V té době se stal jejím favoritem, přítelem a ochráncem nejmocnější muž království pan Jindřich z Lipé. Této ochrany měla opravdu zapotřebí. Po vyhnání Korutanovců propukla mezi ní a novou královnou Eliškou Přemyslovnou krajní nevůle, a to zejména poté, kdy Jan Lucemburský začal dojíždět do Hradce častěji než odpovídalo výkonu královské moci. Nicméně však se stal jednoznačně favoritem Elišky Rejčky Jindřich z Lipé, který se stal zemským hejtmanem na Moravě. Po jeho jmenování přesídlila okamžitě Eliška Rejčka do Brna, kde jako kajícnice r. l323 založila na Starém Brně "na uspokojení svědomí a odpuštění hříchů" při starším farním kostele Panny Marie klášter cisterciaček zvaný Aula Sanctae Mariae (Síň Svaté Marie).

První útulek řádových sester byl jen provizorní. Nicméně štědrost zakladatelky a dary velmožů dovolily přistoupit k dílu okamžitě a práce rychle pokračovaly. Roku l325 si moravský zemský hejtman Jindřich z Lipé (zemřel r. l329) zvolil starobrněnský chrám za svoje pohřební místo. Dlužno uvést, že v té době již byla obyvatelná podstatná část kláštera. To proto, že královna se tam zdržovala stále častěji. R. l332 se zakladatelka přemístila do kláštera natrvalo. Roku l333 založila u starého kostela Panny Marie špitál pro osm nemocných laiků, osm starých kněží a jednoho jáhna.

Roku l335 Eliška Rejčka zemřela. Podle kronikáře byla pochována u oltáře sv. Kříže v průsečíku kněžiště a příčné lodě konventního kostela. Místo jejího posledního odpočinku je označeno dlaždicí opatřenou písmenem E.

V XVIII. století byla vybudována budova opatství. Tento barokní architektonický komplex je dílem Mořice Grimma.

Čtvrt století po založení starobrněnského kláštera Aula Sanctae Mariae došlo díky moravskému markraběti Janu Jindřichovi Lucemburskému, ke stavbě kláštera augustiniánů - eremitů s konventním chrámem Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše. Tento kostel byl určen za pohřební místo moravské větve Lucemburků. I stavba tohoto kostela byla započata technikou cisterciáckého kostela z neomítnutých cihel. Inspirací k tomu byly sakrální stavby ve Slezsku a Porýní.

Starobrněnská Madona - PANNA MARIA SVATOTOMSKÁ - Palladium města Brna

Obrazová díla středověkého malířství, která souvisejí s Brnem do r. l4l0, nejsou početná. K nejstarším z nich patří Starobrněnská Madona.

Tento obraz je vkomponován do bohatě formovaného barokního retabula, spočívajícího na mense hlavního oltáře v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Na toto místo byl přenesen v r. l783, a to z kaple kostela sv. Tomáše, když se augustiniáni, kteří vlastnili obraz od středověku, přestěhovali do zrušeného kláštera cisterciaček na Starém Brně. Deska představuje polopostavu madony s dítětem. Obě postavy se k sobě tvářemi lehce přitáčejí. Panna Maria v maforiu přehozeném přes hlavu hledí z obrazu ven a uctívajícím gestem ukazuje na dítě, jehož postava je oděná v chiton, a které jí sedí na levé paži. V mírném pootočení vzhlíží dítě k matce. V levici drží svitek a pravou rukou žehná.

Ikonografické ztvárnění, formální znaky a skladebné detaily obrazu svědčí o tom, že jde o typ madony Hodegetrie, jenž svůj název dostal podle cařihradské svatyně Tón Hodégón. Zde byl jeho pravzor chován jako jedno z nejvíce uctívaných cařihradských palladií. Legenda, doložitelná teprve v údobí kolem r. 1200, přičítala tento obraz ruce sv. Lukáše. Císařovna Eudokie prý ho získala v Jerusalemě a poslala do Cařihradu.

Obraz se těšil velké úctě a dal podnět ke vzniku celé řady kopií. Vedle jiných byzantských typů madon se rozšířil typ Hodegetrie v celé východní církvi, během ikonioklasmu pronikl také na západ a to zejména do Itálie.

Počet kopií cařihradské madony typu Hodegetrie, jejíž existence se dá sledovat až do zničení obrazu v r. l453, vzrostl zejména po skončení stoletého údobí ikonoklasmu, kdy došlo k obnovení uctívání obrazů světců.

Filosoficko-theologické zdůvodnění anthropomorfního znázorňování božských osob mělo za důsledek, že ve východní církvi byla vypracována neproměnná, závazná forma pro znázorňování světců, která v byzantském umění přetrvávala staletí a byla přejímána také západní církví.

Jedním z těchto četných obrazů představujících Hodegetrii je i brněnský obraz. Podobně jako cařihradská madona typu Hodegetrie byla tradicí spojována s osobou sv. Lukáše, tak také brněnská deska je vřazována do souvislosti s tímto evangelistou a to, jak se zdá, od poloviny XVII. stol. V kronice Huffnaglově (klášterní kronice augustiniánů z r. 1664) lze číst o tom, co bylo rozšiřováno u příležitosti korunování obrazu v r. l736 ve slavnostním díle vydaném k této příležitosti Gemma Moraviae a v Conchylium Marianum, tj. oslavných projevech pronesených u příležitosti korunovace obrazu. Dle této kroniky obraz namaloval sv. Lukáš. Z Konstantinopole, kam se dostal zásluhou sv. Heleny, ho přenesl pozdější milánský biskup Eustorgius přes Janov do Milána. Po dobytí města císařem Friedrichem byl obraz, za statečnost a pomoc na tomto válečném tažení, darován císařem českému králi Vladislavovi, který ho přenesl do Prahy. Další osudy obrazu jsou spojovány s Karlem IV., který jej podle Gemmy daroval svému bratru markraběti Janovi , a to v roce l356.

První historicky doložená zpráva o obraze v Brně je z r. 1373. V listině z 20. srpna Jan IX., biskup olomoucký, uděluje čtyřicetidenní odpustky pro oltář s mariánským obrazem v kostele u sv. Tomáše v Brně. Následují další písemné zprávy, v nichž je obraz jmenován, a to v r. l376, l403 atd. Existence obrazu v Brně koncem třetí čtvrtiny XIV. stol. je tedy historicky doložená. Řada opakovaných úprav, oprav a restaurátorských zásahů značně narušila původní barevnou vrstvu. Zlacené pozadí obrazu je pak novodobou rekonstrukcí.

Stříbrný oltář

Brněnští augustiniáni dosáhli v roce 1727 povolení Svatého Stolce k uspořádání korunovace uctívaného obrazu. Ještě dříve, než převor Zirkl (vynikající organizátor) získal v Římě ke korunovaci konečný souhlas (datovaný 10. května 1736), uzavřel s augsburgským zlatníkem Johannem Georgem Herkommerem smlouvu na zhotovení oltáře, do nějž měl být deskový obraz zasazen. Tak vznikl tzv. "stříbrný oltář", ale nejen on, současně i oltářní svícny, soubor bohoslužebného nádobí - tři mešní kalichy, konvičky s podnosem, monstrance a pontifikální berla. Pořízena byla i mešní roucha.

Ostatní výtvarná díla

Hlavní oltář baziliky

Monumentální obraz Nanebevzetí Panny Marie uprostřed retabula namaloval Josef Tadeáš Rotter. Ondřej Schweigl vytvořil i dvojici oltářů u pilířů mezi hlavní lodí a bočními kaplemi. Hlavní oltář je završen sousoším Svaté trojice. Před původním hlavním oltářem, který pochází z doby, kdy v klášteře sídlily řeholnice-cisterciačky, stojí Herkommerův stříbrný oltář s obrazem Panny Marie Svatotomské. Stříbrný oltář i s uctívaným obrazem na toto místo umístili augustiniáni po svém přemístění z kláštera i kostela sv. Tomáše.

Počátkem 60. let XVIII. stol. vznikly oltáře v místech hlavní a velké příčné lodi. Obrazy pro ně namaloval Josef Tadeáš Rotter, plastická výzdoba je dílem neznámého štukatéra.

Popis bočních oltářů baziliky

1. oltář vlevo: oltář Panny Marie - Matky dobré rady s obrazem 14 svatých pomocníků. U paty sloupů jsou pak sochy sv.Cyrila, Jana Nepomuckého, blahoslaveného Jana Sarkandera a sv. Metoděje, v nástavci uprostřed nalezneme postavu sv. Václava a na volutových křídlech postavy světic Ludmily a Hedviky.

1. oltář vpravo: oltář Panny Marie Potěšující s obrazem Všech svatých. U paty sloupů jsou sochy archandělů Gabriela a Rafaela a dvou adorujících andělů.V nástavci je pak archanděl Michael a adoranti.

2. oltář vlevo: oltář Neposkvrněného Početí s obrazem sv. Benedikta signovaný Schefferem. Tento oltář O. Schweigl doplnil postavami sv. Šebestiana a sv. Floriána.

2. oltář vpravo: oltář Božského Srdce Páně s obrazem sv. Bernarda z Clairvaux, signovaný Felixem Antonem Schefferem. V roce l746 jej doplnil O. Schweigl dřevořezbami svatých Vendelína a Notburgy.

3. oltář vpravo: oltář sv. Josefa s obrazem Sv. Rodiny, nad ním obraz Marty a Marie

3. oltář vlevo: oltář sv. Aloise s obrazem sv. Alberichta, nad ním obraz sv. Petra a sv. Pavla a sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého

Oltář, stojící proti vchodu do baziliky: oltář Panny Marie Bolestné s Pietou od Ondřeje Schweigla.

Kazatelna z kašírovaného štuku je opět dílem Ondřeje Schweigla. Hlavním motivem výzdoby kazatelny je reliéf "Mojžíš přijímající Desatero Božích přikázání".

Snad za poslední stopu stavebního působení cisterciaček, trvajícího 459 let, lze považovat novostavbu nynější kaple Božího hrobu a úpravu podkruchtí ve velké příčné lodi. Tyto úpravy jsou dílem Františka Antonína Grimma.

Nad vchodem do baziliky je v oblouku umístěn reliéf "Korunovace Panny Marie". Nalevo, při vchodu do sakristie, stojí mohutný sedmiramenný svícen.

Podíl brněnských augustiniánů na rozvoji věd, kultury a umění

Augustiniánský řád, který vznikl v roce 1244, se usídlil v Brně v roce 1346. Zakládající listinu jejich brněnského kláštera vystavil šest let poté moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský. Toto bylo potvrzeno v roce 1356 papežem, a vzhledem k tomu, že Brno spadalo do správy olomoucké diecéze, olomoucký biskup dal souhlas, aby na místě zvoleném moravským markrabětem byl vystavěn klášter. Ten byl zřízen před brněnskými hradbami v blízkosti Rýnské brány (ústila do nynější Běhounské ulice).

Základní náplní činnosti brněnských augustiniánů byla duchovní správa, misijní, školská a vědecká činnost.

Výsledkem augustiniánských aktivit bylo jednak vedení a rozšiřování činnosti Augustiniánské thurnovské nadace, jednak duchovní, školská a vědecká aktivita členů a představitelů řádu, zejména od druhé poloviny XVIII. století.

Augustiniánská thurnovská fundace

V roce 1653, tedy ještě v době, kdy augustiniáni sídlili v klášteře na nynějším Moravském náměstí, z odkazu brněnské šlechtičny Sibylly Polyxeny Františky z Montani, rozené hraběnky z Thurnu a Walsassina, vznikla nadace k podpoře rozvoje hudby. Fundatisté, zvaní "modráčci" , jichž na počátku bylo šest, později jedenáct a dále k nim přibývali i dobrovolníci a ochotníci, byli vzděláváni v hudbě na rozličné nástroje. Měli i malou kapelu a provozovali i duchovní hudbu a zpěv. Hlavním přínosem této fundace bylo významné obohacení tehdejšího brněnského hudebního i hudebně-pedagogického života.

Činnost této fundace byla natolik bohatá, že lze oprávněně říci, že v XVII. století augustiniáni dali Brnu opravdovou odborně vedenou hudební školu. V tomto století ve fundaci vynikl varhaník Jan Josef Michalík, v XVIII. století pak varhaník a komponista Jan Brixides. Rozvoj této fundace byl dále podpořen díky řediteli starobrněnského kůru a opatu Cyrilu Nappovi, který thurnovské fundaci dal nový statut. Jím byla vytyčena práva a povinnosti fundatistů a tím byl dán pevný základ hudebního života augustiniánského kláštera.

Od roku 1848 na dílo opata Nappa tvůrčím způsobem navázal Pavel Křížkovský. Křížkovský se po složení řeholních slibů stal ředitelem starobrněnského kůru a učitelem fundační hudební školy, a to v letech 1848 - 1872. V roce 1848 zkomponoval známý sbor Utonulá, v roce 1855 sbor Dar za lásku a v r. 1863 kantátu Sv. Cyril a Metoděj. Pod jeho vedením byly v refektáři kláštera provozovány komorní a symfonické skladby i dramatické výstupy.

V roce 1865 se stal jedním z fundatistů i mladičký Leoš Janáček, který do Brna přišel z rodných Hukvald. V roce 1872, po odchodu Pavla Křížkovského do Olomouce, Janáček převzal vedení starobrněnského kůru. Byl rovněž učitelem hudby na nedalekém učitelském ústavu na Poříčí (dnešní Pedagogická fakulta MU v Brně) a od r. 1881 se ujal vedení nově založené brněnské varhanické školy.

Významné osobnosti z řad brněnských augustiniánů

Cyril František NAPP (1782-1867)
V první polovině 19. století augustiniánský opat Cyril František Napp přispěl významnou měrou ke studiu historie a k rozvoji brněnského českého národního a kulturního života.

17. března 1848 sloužil smuteční mši svatou za padlé bojovníky vídeňských bouří, při níž Pavel Křížkovský řídil provedení Requiem od Cherubiniho a František Matouš Klácel pronesl významný pamětní projev. Německé obyvatelstvo však proti opatu Nappovi zorganizovalo demonstraci, a to na protest proti jeho požadavku státoprávního postavení Čechů, který opakovaně a neskrývaně vyjadřoval jako člen Říšského sněmu. Výsledkem této protičeské demonstrace bylo mimo jiné i vytlučení oken augustiniánského kláštera.

Cyril František Napp stál v čele augustiniánské komunity celých 44 let. Dokázal do kláštera přijímat nadané mladé muže, čímž založil tradici, jíž takto orientovaným jedincům byl díky brněnským augustiniánům umožněn přístup ke vzdělání. Mnozí z nich se stali významnými osobnostmi.

Antonín THALLER (1796-1843)
Antonín Thaller se stal po složení řeholních slibů profesorem matematiky a průkopníkem brněnské botaniky. Z jeho iniciativy dal opat Napp zřídit v klášterní zahradě pokusné záhonky (1828), které se později staly základem pro činnost Gregora Johanna Mendela.

František Matouš KLÁCEL (1808-1882)
(ulice Klácelova v Masarykově čtvrti)
František Matouš Klácel byl výrazným reprezentantem tehdejšího literárního života na Moravě. Pocházel z Čech (z České Třebové). Jeho formování započalo v litomyšlském filozofickém ústavu a dozrálo v brněnském augustiniánském klášteře. V roce 1835 se stal profesorem filozofie na brněnském filozofickém ústavu a začal působit i jako básník. Na odborné půdě se vyjádřil spisem Počátky vědeckého mluvnictví českého. V roce 1844 byl pro své radikální češství zbaven profesury. To však jej neodradilo od další práce. Spolu s Janem Ohéralem zřídil a redigoval nejvýznamnější moravský časopis Týdeník a později sám založil a vedl Moravské noviny.

Založil tzv. Českomoravské bratrstvo, jehož členem se stali Božena Němcová, Jan Helcelet a jiní. K Boženě Němcové jej vázal přátelský vztah. Věnoval jí spis Listy přítele přítelkyni. V roce 1849 pak založil a dlouhá léta vedl i vzdělávací spolek Národní jednota. Na závěr života Klácel odešel do Ameriky.

František Tomáš BRATRÁNEK (1815-1884)
František Tomáš Bratránek, Klácelův přítel, se stal jeho nástupcem ve funkci profesora filozofie na brněnském biskupském gymnáziu. Jeho odborností byla filozofie, estetika a historie německé literatury. V dějinách české filozofie Bratránek představuje spojovací článek mezi osvícenstvím XVIII. století a pozdějším hegeliánstvím a herbartismem. V roce 1851 odešel do Polska, kde byl jmenován profesorem německé literatury na Jagellonské univerzitě v Krakowě. Odborně byl zaměřen na studium díla J. W. Goetha.

Tomáš Eduard ŠILINGER (1866-1913 )
(viz : Šilingrovo náměstí, Brno - střed)
Tomáš Eduard Šilinger byl předním a významným moravským žurnalistou, politikem a českým patriotem. Od r. 1896 řídil český katolický deník Hlas. Stal se v roce 1906 zemským a poté říšským poslancem ve Vídni. Byl spolutvůrcem brněnské české vlastenecké základny.

Gregor Johann MENDEL (1822-1884)
(viz: Mendlovo náměstí, Brno - střed)
Gregor Johann (Jan) Mendel vstoupil do augustiniánského kláštera v roce 1843. Během svých teologických studií studoval i zemědělství a vinařství na filozofickém ústavu v Brně. Rovněž na přírodovědecké fakultě ve Vídni absolvoval dva ročníky studia přírodních věd. Krátce působil jako gymnaziální profesor ve Znojmě. V roce 1854 se stal profesorem fyziky a přírodopisu na státní reálce v Brně (ve spodní části Jánské ulice).

Byl aktivním členem řady přírodovědných společností. Jmenujme alespoň
Přírodovědný spolek brněnský
Moravsko-slezská společnost pro zvelebení zemědělství
Včelařský spolek

Ve starobrněnské klášterní zahradě prováděl experimenty s křížením rostlin. Na pěstovaném hrachu odvodil svou teorii dědičnosti a demonstroval její význam pro šlechtění druhů. V roce 1871 dal na svahu nad klášterem postavit pokusný včelín, který tam po úpravách stojí dodnes. V klášteře zřídil stanici pro meteorologická pozorování. Teprve v roce 1910 se jeho dílu dostalo světového uznání a věhlasu. Komitét, složený ze 150 přírodovědců z celého světa, dal zbudovat v klášterním parku Mendelův pomník (autor Theodor Charlemont).
http://www.mendel-museum.org/

Pavel KŘÍŽKOVSKÝ (1820 - 1885)
(viz Křížkovského ul. na Starém Brně)
Pavel Křížkovský byl v závěru XIX. století stěžejní osobností brněnského hudebního a obecně kulturního života. Slezský rodák Pavel Křížkovský se narodil v Holasovicích u Opavy. Do Brna přišel studovat filozofii v roce 1843. Krátce po příchodu do Brna vstoupil do augustiniánského řádu a po složení řeholních slibů se ve starobrněnském chrámu stal ředitelem jeho kůru. Tuto funkci zastával v letech 1848 až 1872. Mimořádného uznání dosáhl klasickým sborem Utonulá, který mj. zkomponoval v roce 1848 a přepracoval ještě v roce 1860. V revolučním roce 1848 zkomponoval píseň Die Universitat, jejíž původně německý text přeložil do češtiny F. M. Klácel. V roce 1855 zkomponoval sbor Dar za lásku. Ten byl původně určen pro smíšený sbor, po úpravě v roce 1861 byl přepracován pro sbor mužský. Obě díla, jak Utonulá, tak i Dar za lásku, byla vždy kmenovým repertoárem Sboru moravských učitelů.

Ve svých dílech Křížkovský, stejně jako později jeho nástupce Janáček, vycházel z moravských národních písní, jejichž sběrateli i vydavateli byli kněží František Sušil a František Bartoš.

U příležitosti velkolepých cyrilometodějských slavností konaných v roce 1863 Křížkovský zkomponoval kantátu Sv. Cyril a Metoděj, jejíž provedení, které proběhlo v Brně za monumentální účasti pěvců i publika, sám řídil.

Křížkovský stál řadu let v čele starobrněnské thurnovské fundace, založené při augustiniánském klášteře již v roce 1653. Zde učil hudbě, hudební nauce a varhaní hře. Byl významným hudebním pedagogem, teoretikem i skladatelem a v neposlední řadě i průkopníkem sborového zpěvu a sbormistrem.

V posledních letech svého života (1872) odešel Křížkovský do Olomouce a působil tam jako kapelník, regenschori a skladatel v kostele sv. Mořice. V té době se zaměřil na studium a reformu církevního zpěvu. Jeho štafetu na starobrněnském kůru převzal Leoš Janáček.

Leoš JANÁČEK (1854-1928)
(viz. Janáčkovo nám., Brno - střed, Janáčkova akademie muzických umění).

Byť nepatřil k brněnským augustiniánským řeholníkům, jeho život byl se starobrněnským klášterem a jeho starobrněnskou augustiniánskou thurnovskou fundací velmi úzce spjat.

Jako fundatista vstoupil do starobrněnského kláštera v roce 1865 a díky této augustiniánské nadaci se mu dostalo hudebního i gymnaziálního vzdělání, jakož i vstupu do brněnského kulturního života.

V roce 1872, po odchodu Pavla Křížkovského do Olomouce, což bylo již 7 let po přijetí do fundace, se Janáček stal ředitelem starobrněnského kůru. Současně působil na nedalekém učitelském ústavu (nyní Pedagogická fakulta MU na Poříčí) jako učitel hudby (na jeho tradici navázal sbormistr a významný hudební pedagog prof. František Lýsek, zakladatel a sbormistr Baťových zpěváčků, a zejména pak Brněnského dětského sboru) a založil brněnskou varhanickou školu.

Po umělecké stránce se Janáček v počátcích své tvorby zaměřil na menší sborové i nástrojové hudební formy. V tomto období vzniklo mj. i orchestrální znění Lašských tanců (1889), které spolu s Hanáckými tanci tvoří základ dnes již neprávem opomíjeného baletu Matyáš Rákoczi (1891).

Janáček se dále věnoval lidové hudebnosti a sbíral její tzv. "nápěvky". V době, kdy tvořil své nádherné dílo, operu Její pastorkyňa, přetvořil získané zkušenosti a uvedené nápěvky do uceleného uměleckého, dnes již klasického tvaru. Vyvrcholením jeho díla, které dosud ovlivňuje světovou hudební tvorbu, bylo vytvoření operního díla Liška Bystrouška a hudebního monumentu Glagolská mše. Do tohoto výčtu jsou pochopitelně zahrnuta i operní díla Věc Makropulos, Káťa Kabanová a Z mrtvého domu. S městem Brnem, s nímž byl Janáček životně spjat, ho váže krásná Symfonietta, v níž oslavil rozmach Brna.

V roce 1925 Leoši Janáčkovi, nadanému lašskému chlapci, který vyšel z augustiniánské thurnovské fundace (nadace), byl udělen čestný doktorát brněnské Masarykovy univerzity .

Jeho dílo je skvostem světových operních scén a koncertních pódií a je ctí a chloubou světových koncertních i pěveckých hvězd. Brněnští augustiniáni v roce 1928 vyprovodili Leoše Janáčka na jeho poslední cestě z kaple Božího hrobu starobrněnské baziliky.

Období nacistické a komunistické totality

Novou epochu v dějinách augustiniánského kláštera na Starém Brně začala psát léta nacistické okupace. Je nutno připomenout oběti členů řádu P. Alfonse ZADRAŽILA,
preláta P. BAŘINY, faráře P. DVOŘÁČKA, P. Norberta DOLEŽALA, P. Aloise PŘIBYLA, P. Floriána Fulgence JANČÍKA, kteří byli postaveni před nacistický soud na základě udání z protiněmeckého smýšlení a jednání, ukrývání klášterních cenností do bezpečí před německými úřady a poslechu západního rozhlasu. P. Alfons Zadražil za tyto aktivity zaplatil svým životem. Byl popraven, stejně jako tehdejší vrátný kláštera Martin Lukáš, v únoru 1945 v Kounicových kolejích.

Období po druhé světové válce znamenalo jen v prvních poválečných letech pro členy augustiniánského řádu na Starém Brně nádech svobodného života. Již v roce 1950 byla činnost řádu zastavena, řeholníci byli z větší části uvězněni, posláni do táborů PTP nebo rozprášeni do podřadných civilních profesí. Objekty kláštera byly zabaveny a později zčásti využity Archeologickým ústavem ČSAV. Duchovní činnost byla zúžena pouze na činnost farního úřadu při bazilice.

Brno,1999
PhDr. Hana Zapletalová

Úvod