| |
Víra dnes
Víra je vždy určitým dobrodružstvím, skokem, poněvadž neuznává jen to, co je viditelné, za jedinou a základní skutečnost. Víra nikdy nepřicházela sama od sebe. Vždy to bylo rozhodnutí, zasahující do hlubin lidské bytosti, a vždy vyžadovala obrácení člověka a jeho rozhodný krok.
Josef Ratzinger
Úvod do křesťanství, str. 17
Křesťanská víra znamená svěřit se životnímu smyslu, který nese mne i celý život, přijmout jej za pevný základ, na kterém mohu pevně stát. Můžeme to vyjádřit i jinak: Křesťansky věřit znamená přijímat svoji existenci jako odpověď na slovo, jako logos, který nese a drží vše. Znamená to říci své ano k tomu, že smysl života a věcí je již daný a my jej jen přijímáme a svěřujeme se mu. Křesťanská víra znamená, že přijmout má primát před dělat. Tím se netvrdí, že dělat je bezcenné nebo zbytečné. Jenom proto, že jsme přijali, můžeme i “dělat”. Dále: křesťanská víra – to už jsme též řekli – znamená postulát, že věci neviditelné jsou skutečnější než věci viditelné. Je to doznání, že věci neviditelné mají prvenství. Ony představují tu vlastní skutečnost, která nás nese. Ony působí, že se s klidem stavíme k viditelnému – s vědomím odpovědnosti před neviditelným, jež je pravým základem všech věcí.
str. 31
Křesťanská víra je víc než jen nějaké rozhodnutí pro duchovní základ světa. Centrální formule ve vyznání víry není :»Já věřím v něco«, ale : »Já věřím v tebe«. Víra je setkání s člověkem Ježíšem a v tomto setkání poznáváme smysl světa. V Ježíšově životě z Otce, v bezprostředním, úzkém a modlitbou proniknutém spojení se svým Otcem je Ježíš svědkem Božím. V něm se stalo nedotknutelné hmatatelným, vzdálené blízkým. Ježíš není jen pouhým svědkem Boha, kterému věříme. Ne, on je sama přítomnost věčného v tomto světě. V jeho životě, v jeho bezpodmínečném životě pro člověka, se stává smysl světa přítomností. Ukazuje se nám jako láska, která i mě miluje.
str. 35
Tak nakonec víra, důvěra a láska jsou jedno a veškerý obsah, kolem kterého je víra, je jen konkretizováním věty »Já věřím v tebe«. Je to objevením Boha v postavě člověka Ježíše Nazaretského.
str. 36
Víra není vymýšlením toho, co by se vymyslet dalo. Pochází od slyšení (Řím 10, 17), tedy je to přijetí toho, co jsem sám nevymyslel, takže myšlení ve víře je již jen přemýšlením o tom, co jsem dříve slyšel, co jsem přijal.
str. 43
Víra žádá jednotu, volá po těch, kteří stejně věří – víra je podstatně zaměřená na Církev. V tomto smyslu Církev není druhotnou organizací idejí, jakési nutné zlo. Církev nutně patří ke společenství víry, jejím smyslem je společné vyznání a klanění.
|
|
|