O životě řeholníků pojednává VI. kapitola Věroučné konstituce „Lumen gentium“ (LG) o církvi, která je dokumentem Druhého vatikánského sněmu. Uvedená konstituce je z 21. listopadu 1964.

Není nesnadno pochopitelné, že nebyl zájem z „oficiálních míst“, aby se s ní věřící seznámili po celou dobu „reálného socialismu“, a to z důvodu faktické likvidace řeholí v tehdejší ČSSR.

Po roce 1989, tedy více než před třinácti lety, řeholníci v Čechách a na Moravě mohli začít veřejně obnovovat vlastními silami nejen zdevastované kláštery, ale i svůj společný život. Kromě této jejich namáhavé a vyčerpávající práce se o nich v církvi a ve společnosti rozvinula diskuse, z níž byla zřetelná neznalost teologie řeholního života.

Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vysvětlit, co je řeholní život, a kdo jsou řeholníci. Tím chceme rovněž odpovědět na opětovné dotazy týkající se právě řeholního života. Z hlediska logiky teologie jejich života jsou řazeny otázky tak, aby odpovědi na ně, obsahovaly jednotlivé argumenty v následujícím pořadí: božský původ řeholního - zasvěceného života, jeho místo a postavení v církvi, dále se pojednává o evangelních radách, podle kterých řeholníci žijí, a které církev přijala jako dar Boží. Protože řeholníci a osoby žijící Bohu zasvěceným životem, žijí a naplňují své povolání ve společenstvích a institutech, je nutno rovněž vědět, jaký je jejich původ. Poté lze najít odpověď i na otázka vztahu k hierarchii a autoritě. Závěr tohoto schématu obsahuje podstatný pohled na řeholní – zasvěcený život, totiž, že je darem Božím. Proto bychom měli být za něho všichni, alespoň křesťané, bez rozdílu náležitě vděční.         

1.      Jaký má řeholní život původ? „Kdo“ vlastně může za jeho existenci?

§     Je totiž životem, který má božský původ. „Z hlediska božského a hierarchického zřízení církve tento stav není uprostřed mezi stavem duchovním a laickým, ale Bůh povolává z obou těchto stavů některé věřící, aby využívali tohoto zvláštního daru v životě církve a takto svým vlastním způsobem přispívali k jejímu spasitelnému poslání“ (LG 43).

2.   Jaké je místo řeholního života v církvi? Byla by církev církví i bez řeholního života?

§        V církvi má své pevné, podstatné, esenciální místo. „Tento stav tedy, zřízený na vyznání evangelních rad, nepatří sice k hierarchickému zřízení církve, náleží však pevně, k jejímu životu a svatosti“ (LG 44).

3.      Podle čeho žijí řeholníci a zasvěcené osoby? Co je pro ně určující?

§         Řeholníci a Bohu zasvěcené osoby žijí na základě evangelních rad, které jsou darem Božím. „Svatost církve nachází také velkou podporu v rozmanitých radách, které Kristus předkládá v evangeliu svým učedníkům k zachovávání. Mezi nimi vyniká drahocenný dar milosti Boží, který Otec dává některým křesťanům, aby se v panenství nebo v celibátu mohli snáze oddat s nerozděleným srdcem pouze Bohu. 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod

     Tato dokonalá zdrženlivost, přijímaná pro království Boží, požívá v církvi obzvláštní úcty jako viditelné znamení a povzbuzení k lásce a jako mimořádný zdroj duchovní plodnosti ve světě“ (LG 42). Církev přijala od svého Pána evangelní rady jako dar Boží, a s jeho pomocí je stále uchovává. „Evangelní rady čistoty zasvěcené Bohu, chudoby a poslušnosti mají podklad v Pánových slovech a v jeho příkladu a jsou doporučovány od apoštolů, církevních Otců, učitelů a pastýřů (LG 43).

4.      A co řeholní společenství? Jsou pouze lidským dílem?

§         Řeholní společenství - instituty mají svůj původ v Bohu. „Jako strom, který se bohatě a podivuhodně rozvětvuje ze semena zasetého Bohem na svém poli, podobně vzrostly v církvi různé druhy poustevnického života nebo společného života a různé řeholní rodiny, jejíchž duchovní bohatství prospívá jak jejich členům, tak i celému tělu Kristovu“ (43). V prologu k Perfectae caritatis je tato skutečnost vyjádřena analogicky „…mnozí muži a ženy pod impulsem Ducha svatého… založili řeholní rodiny, které církev ráda potvrdila a přijala.

5.      Jaké mají být vzájemné vztahy v církvi? Mají vůbec nějaké být? A jaké?

§         Vztah řeholníků k hierarchii plyne z čl. 43. LG, kde se mimo jiné píše: „Církevní autorita pod vedením Ducha svatého pečuje o to, aby vysvětlovala evangelní rady, řídila jejich uskutečňování a stanovila trvalé způsoby, jak ty rady žít“. Čl. 45. popisuje poslání autority církve vůči řeholníkům. „Církevní autorita, je pověřena, aby pásla Boží lid a vedla ho na bohaté pastviny; proto náleží též k jejich úkolům, aby moudrými zákony řídila provádění evangelních rad, které jedinečným způsobem pomáhají dokonalé lásce k Bohu a bližnímu. Ona také, poslušně následujíc podnětů Ducha svatého, přijímá řeholní pravidla předložená vynikajícími muži a ženami a řádně schvaluje, když je předtím ještě upravila. Kromě toho bdělá a ochranná autorita církve pomáhá řeholním společnostem, ustanoveným kdekoli k budování Kristova těla, aby rostly a vzkvétaly podle ducha svých zakladatelů.

6.      Kdo může za to, že někteří jsou obdařeni milostí řeholního života, a jiní zase ne?

§        V závěru tohoto schematického průniku do teologie řeholního – zasvěceného života si je potřeba uvědomit, že tento typ života je darem Božím a není možné ho chápat jako vlastní iniciativu či výsledek efektivní „PR“, k čemuž by nás současná doba mohla svádět. „Každý, kdo je povolán k uskutečňování evangelních rad, musí pečlivě dbát o to, aby zůstal v tom povolání, ke kterému ho Bůh povolal, aby v něm stále prospíval k hojnější svatosti církve, k většímu oslavení jediné a nedělitelné trojice, která je v Kristu a prostřednictví Krista zdroj a počátek veškeré svatosti“ (LG 47).

Z výše uvedeného se domníváme, že totiž jasně vyplývá, proč, jak a kdo všechno by se měl starat o řeholní povolání  - zasvěcený život v církvi, jaká by měla být k němu formace, a to vzhledem k jeho původu, jaká by měla být také forma služby (jenž nemůže být vnímána pouze v optice utilitarismu), což plyne rovněž z výše uvedeného - nicméně je nutno přihlédnou i k tomu, že je dána také požadavkem doby v níž žijeme a místem, kde žijeme, a nakonec nezřídka diskutovaná otázka vzájemné spolupráce, je na základě citovaných textů dostatečně pochopitelná. 

Kéž jsme ochotni výše uvedené v plnosti akceptovat a naplňovat k posvěcování nejen sebe ale i života církve v naší vlasti.