| |
Připravte cestu Páně
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše:
‚Hlas volajícího na poušti:
Připravte cestu Páně,
vyrovnejte mu stezky!‘
Mt 3,1 – 3
Někteří lidé si o sobě myslí, že jsou velmi moudří, a vysmívají se víře obyčejných lidí a „babiček“. Vždycky bychom si měli pamatovat tuto Ježíšovu radostnou modlitbu:
„Děkuji ti Otče, Pane nebe a země.
Děkuji ti, protože jsi tyto věci skryl velkým a moudrým
a dal jsi je poznat těm, kteří jsou malí.
Tak jsi to ,Otče, chtěl.“
Někdo pere, žehlí, vaří pro ostatní deset, dvacet, třicet let. Žije s nimi, pečuje o ně, miluje je ve dne v noci. A přesto nikdy neslyší ono slovo: „díky“. Poděkování není otázkou vybraného chování. Znamená to, že řekneme tomu druhému: „Všiml jsem si, že existuješ.“ Proto je náš svět plný neviditelných lidí.
Dva mniši pěstovali růže. První z nich se rád těšíval z jejich krásy a vůně a chodíval k nim rozjímat. Druhý ty nejkrásnější květy řezal a rozdával kolemjdoucím. „Co to děláš“, vytýkal mu první. „Proč se šidíš o radost ze svých růží a o jejich vůni?“ „Růže zanechávají vůni na rukou těch, kdo je darují“, odpověděl mu klidně ten druhý. Vyžadujeme hodně a máme strach sami něco dát.
Kdysi byl jeden uhlík, který si připadal špinavý, ošklivý a zbytečný. Rozhodl se tedy, že se stane bílým a krásným. Vyzkoušel spoustu chemických prostředků a několik chirurgických operací. Ale nic naplat, byl stále stejný. Radili mu: „Tady pomůže jedině oheň.“ Uhlík se tedy vrhl do ohně. Ihned se rozzářil, byl krásný a vydával příjemné teplo. „Ty ale ubýváš“, říkali mu. „Ale rozdávám světlo a teplo“, odpověděl nevýslovně šťastný uhlík.
Tatínek leštil auto voskem a pečlivě ho roztíral po karoserii. Pomáhal mu jedenáctiletý syn, který se snažil nablýskat nárazníky. „Vidíš?“ povídal mu otec, „auto je pro rodinu hotové jmění. Musíme mu věnovat čas, pozornost a náležitou péči.“ „Ano, tati.“ „Správně, jsi chytrý hoch.“ Chvíli bylo ticho. „Takže já pro rodinu jmění nejsem“, řekl rozpačitě syn. „Jak to?“ „Na mě nikdy nemáš čas.“ Co je jměním ve tvé rodině?
|
|
|