Co je pro tělo pocit bolesti, to je pro duši pocit nespokojenosti. Pocit tělesné bolesti prozrazuje, že v těle něco není v pořádku, pocit nespokojenosti prozrazuje, že v duši je nějaký zmatek. Jestliže není správné zůstat netečný k pocitu tělesné bolesti, stejně tak není správné přehlížet pocit nespokojenosti. Je třeba zkoumat, co ve mně pocit nespokojenosti vyvolává. Předpokládané příčiny máme odstraňovat a sledovat, zda tak mizí i nespokojenost. Jestliže po tom všem nemizí, je třeba se ptát, jsme-li vůbec na správné stopě.

S urážkami se daleko nedojde, a to v žádném směru. Platí to pro toho, kdo uráží, ale i pro toho, kdo nikdy a za žádných okolností nedovede urážku prominout. Člověk, kterého příliš zaměstnávají urážky, s nimiž se setkává, se především stává vůči nim stále méně odolný. Nakonec ho zraňuje každá maličkost.

V jedné mešní modlitbě se říká, že Bůh svou všemohoucnost projevuje především odpouštěním. To je skutečně pozoruhodné... Také člověk, který dovede odpouštět, je vlastně silný. Odpuštění je projev síly. Protože člověk je povolán, aby se podobal Bohu, je povolán, aby jako Bůh odpouštěl.

Rozvážný člověk bere především sebe takového, jaký je... Rozvážný člověk však i jiné bere takové, jací jsou, se vším, co je v nich světlého i stinného... Rozvážný člověk konečně bere i svět takový, jaký je... Zavírat oči před realitou světa, protože je nepříjemná, je skutečně bída. Takový člověk nepřispívá k uzdravení světa. Nenávist neuzdravuje, pohrdání nevzpružuje. Jenom láska podporuje život a povznáší ho. A není lásky bez přijetí.

Také Boha musíme brát takového, jaký je.

Moudrost

Moudrost obhlíží jednotlivosti života na pozadí širokého horizontu. Bere v úvahu celek, dívá se do dálky... Člověk moudrého srdce usiluje spíš o to, aby byl co nejvíc člověkem, než aby vlastnil co nejvíc věcí, dává přednost osobnímu rozvoji před prospěchem. Moudrý chápe, že dávat ve skutečnosti znamená přijímat. Pomáhat druhému nést kříž, životní obtíže, je často cennější, než se honosit vznešenými tituly a uznáním. Michel de Montaigne napsal: “Nejvýraznějším znakem moudrosti je trvalá radost.”

Světci

Zvykli jsme si mučedníky vnímat jak jdou s písní na popraviště. Umírají s nadšením. Zřejmě byli i takoví... Člověk je vynalézavý. Posune světce co nejvýš a co nejdál, aby se ubezpečil, že sám není k svatosti povolán. Ale světci žili tak, jak se žije. Světci pocházejí ze všech prostředí a vrstev. Světcem je ten, kdo se realizoval v jedinečné neopakovatelnosti z Boží milosti i vlastním přičiněním. Světec je křehký člověk, kterému se pokaždé nedaří sebezdokonalování, avšak nikdy definitivně nepřestává milovat sebe, bližního a Boha.

Víra

Víra není výsledek deduktivního úsudku. Není to ani nějaký axiom. A první, čemu jsem se naučil, bylo: neházet kamenem po někom, kdo nevěří. Neklamat sám sebe, že věřím, protože je mi všechno jasné. Víra je tušení. Víra je dar, pro který musí člověk svobodně nastavit ruce.

Zdá se mi, že dnešní hlásaní radostné zvěsti je ve vleku či zajetí nářků nad dobou, povzdechů nad problémy, sklíčenosti kolem evangelizace. Je málo projevů naděje, málo výkřiků radosti...

Nejsou kazatelny často podobné Jobovým poslům, kteří poraženecky ohlašují zlo hrnoucí se ze všech stran? A nevypadají mnozí křesťané jako smutní rytíři?

Není-li radostná zvěst radostná, co potom je?

Srdce

Pokora je poznání, přiznání a přijetí pravdy o sobě. Neznamená to, že se člověk smiřuje se svými slabostmi, že před nimi zavírá oči, ale ani to, že se pro ně nenávidí.

Akceptuje sám sebe. Počátek obnovy, tedy i vlastního obrození spočívá v tom, že člověk uznává pravdu, pravdu o sobě.

Tichý člověk nejenže zjišťuje, přiznává a přijímá pravdu o druhém, on ji akceptuje. Neznamená to, že je lhostejný vůči slabostem druhého. Akceptuje však druhého navzdory jeho stinným stránkám. A jen tak mu může pomoci, aby se stal lepším. Tichost je poznání, uznání a přijetí pravdy o druhém.

Přijímat sebe znamená milovat sebe, přijímat druhé znamená milovat bližní, přijímat druhého znamená milovat Boha.