| |
Život křesťana dnes
Všechno se musí umět, i odpočívat. V první řadě je potřeba pochopit, že odpočinek není nicnedělání. Lenošení je něco zcela jiného. Spousta lidí umí pracovat, ale neumí odpočívat. Není pravda, že lidé dnes nemají dostatek volného času, jenom si nedovedou zorganizovat práci tak, aby jim volný čas vybyl. Mnohdy se jedná o chorobný stav, o workoholismus, což je návyk na práci, podobně jako bývá návyk na alkohol. A tak jako alkoholik, když nepije, má abstinenční příznaky, tak workoholik, když chvilku nepracuje, začne být neklidný, nervózní, roztěkaný. Říká si: „Já nic nedělám, jen sedím, měl bych už zase něco dělat, to je jinak hrozná ztráta času ..."
Odpočinek je ale také činnost. Odpočívám-li, konám odpočinek - a on mne uschopňuje k další práci. Je potřeba si osvojit pojem „dělat odpočinek".
Pokud neumím odpočívat a zklidnit se, budu, se vůbec umět ztišit v čase modlitby? Nakolik spolu tyto dvě věci souvisí?
Hodně. Stejně jako neumíme kvalitně odpočívat, neumíme se ani kvalitně modlit. Říkám znovu, že všechno se musí umět. Toho si byli vědomi i apoštolově, a proto prosili Ježíše, aby je naučil modlit se. Vedle neschopnosti ztišit se ale zápasíme ještě s jiným problémem - máme často zkreslenou představu i o modlitbě a pleteme si ji s odříkáváním modlitebních básniček.... Často se naučíme básničku a máme dojem, že se modlíme. V modlitbě ale nejde tolik o znalost textu jako o vztah mezi mnou a Bohem; jde o to najít k Bohu vztah, jaký bývá mezi dvěma lidmi. Když budu mluvit do zdi, také něco říkám, ale jedině když mluvím k člověku, k „ty", tak komunikuji. Je tedy rozdíl mezi mluvením a komunikací, a stejně tak je rozdíl mezi modlitbou a modlením se.
Osobně nepovažuji sledování bezduchých televizních seriálů za nějakou formu odpočinku. Je to naopak ztráta času a jedna z forem závislosti - sice lacinější, než tomu bývá u herních automatů, ale stejně falešná.
Ostatně stále tvrdím, že být věřícím člověkem je jedno velké a krásné životní dobrodružství. Víra není nikdy hotová věc a má-li být živá, musí mít v sobě dynamiku růstu i očistné krize, musí byl neustále obnovována a stvrzována - jako každý láskyplný vztah. A tak vlastně můžeme mluvit o jakési permanentní konverzi, protože se denně rozhodujeme pro Krista.
Nemohu to říci lépe, než to vyjádřil W. Bless: „Víra se nedá vnucovat. Nedá se ani nabízet. Není možné nic víc než pozvání. Setkání člověka s Bohem nemůžeme zorganizovat, můžeme pouze vytvořit otevřený prostor, připravit setkání, uvést do jeho blízkosti."
Rodiče tedy mohou vytvořit jenom prostor, do něhož skrze výchovu pozvou své děti, ale nemohou je donutit, aby s nimi po této cestě víry šly. Záleží na dětech, zda se tomu prostoru samy otevřou. Jde o hodnoty vnitřní, hluboce intimní, které jsou záležitostí oné třinácté komnaty lidského srdce, do které vidí jen Bůh.
... mám ovšem zkušenost s tím, že mladí touží po hodnotách, které má církev pro ně k dispozici. Netuší ale, že tyto hodnoty jsou právě v církvi, a proto hledají jinde. Například hledají - někdy přímo zoufale - nějaký vyšší smysl existence, hledají orientaci v postmoderním tržišti hodnot, hledají uzdravení vlastních zranění, cestu k sebepřijetí,
|
|
|