O vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím stojí v koncilním prohlášení otevřeně a pozitivně: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsob jednání a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“
/Nostra aetate 2/

Prohlášení Dominus Iesus chce spíše znovu předložit nauku katolické víry k problematice jedinečnosti a spasitelské univerzality Ježíše Krista a Církve a současně se zmínit o některých zásadních problémech, které zůstávají otevřené pro další prohloubení, a odmítnout chybné a dvojznačné pozice.

Encyklika Redemptoris missio zdůrazňuje, že Církev má za úkol hlásat evangelium v plnosti pravdy: „V tomto definitivním slově svého zjevení dal se Bůh světu v nejplnější šíři poznat: sdělil lidstvu, kdo je. A toto konečné sebezjevení Boha je nejhlubším důvodem, proč je Církev svou povahou misijní. Nesmí přestávat hlásat evangelium, tj. plnost pravdy, kterou nám Bůh sám o sobě dal poznat.

Poslušnost víry vede k přijetí pravdy Kristova zjevení, garantovaného Bohem, který je Pravda: „Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu a současně neodlučně je svobodným souhlasem s celou pravdou, kterou zjevil Bůh.“ /KKC 144, 150/

Patří k trvalému pokladu víry Církve pevně věřit, že Ježíš Kristus, Boží Syn, Pán a jediný Spasitel, skrze své vtělení, svou smrt a své zmrtvýchvstání uskutečnil dějiny spásy a dovedl je k plnosti.

Je třeba tedy pevně věřit jako v pravdu katolické víry, že univerzální spásná vůle trojjediného Boha se uskutečnila jednou provždy v tajemství vtělení, smrti a zmrtvýchvstání Božího Syna.

Pán Ježíš, jediný Spasitel, nezaložil pouhé společenství věřících. Založil Církev jako tajemství spásy: On sám je v Církvi a Církev je v něm (srov. Jan 15,1nn, Gal 3,28, Ef 4,15-16, Sk 9,5); proto plnost Kristova tajemství spásy náleží také Církvi, která je neodlučně spojena se svým Pánem.

S příchodem Krista, Vykupitele, ustanovil Bůh Církev pro spásu všech lidí (srov. Sk 17,30-31). Tato pravda víry nijak nezmenšuje skutečnost, že Církev se dívá na světová náboženství s opravdovou úctou, vylučuje však radikálně onu mentalitu indiferentismu, která „vyplynula z náboženského relativismu, směřujícího k názoru, že jedno náboženství platí stejně jako druhé." /Redemptoris missio 36/

Rovnost, která je předpokladem dialogu, vztahuje se na stejnou osobní důstojnost partnerů, nikoliv na obsahy nauky a ještě méně na Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, ve srovnání se zakladateli jiných náboženství.

Jistota všeobecné Boží vůle po spáse neumenšuje, nýbrž posiluje povinnost a naléhavost hlásat spásu a obrácení k Ježíši Kristu.

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod