Tam mají pěkné květiny na oltáři,… aneb jak je to s květinovou výzdobou

S lehkou parafrází se pustíme do zodpovězení otázky, zda-li mohou či nemohou, a nebo mají či nemají být květiny na oltáři, na němž se celebruje mše svatá?
Tak tedy: Povídala dáma dámě, že právě viděla krásnou výzdobu v kostele (……..),  neboť na oltáři byly květiny různých druhů, velikostí a barev. A aby té nádhery nebylo málo, v blízkosti oltáře stály kýble z umělé hmoty, v nichž se nacházely pestrobarevné mečíky.

Logickou odpověď na to, zda-li to je a nebo není v pořádku lze snadno najít ve Všeobecných pokynech k římskému misálu, jež vydala příslušná kongregace 20. dubna 2000.

V článku 305. se píše:

V době adventní se má při výzdobě zachovat střídmost, jak to odpovídá povaze této doby, aby se nepředcházela plná radost vánočních svátků. V době postní je květinová výzdoba zakázána. Výjimku však tvoří 4. neděle postní, slavnosti a svátky. Květinová výzdoba má být vždy umírněná, a spíše než na oltářní menzu mají se květiny upravit kolem oltáře.

V následujícím článku 306. se dočteme:

Na menzu oltáře se totiž může klást jenom to, čeho je zapotřebí k slavení mše, totiž evangeliář od začátku mše do hlásání evangelia; od přípravy darů do vyčištění nádob kalich s patenou, a je-li třeba, další nádoba na hostie, korporál, pala a misál.

Pokud je to nutné, umístí se nenápadným způsobem též zařízení pro zesílení hlasu celebranta.

Kdyby byl záměr, aby na oltáři byly květiny, zcela určitě by o nich na tomto místě byl zmínka.

K doplnění výše uvedených předpisů přidáváme podstatnou část článku uveřejněném v CiG 29/06, kterému jeho autor Peter B. Steiner dal nadpis:

Zákaz květin na oltáři

Slavnost je protiklad všedního dne, takže výjimka. Ke slavnosti patří oblečení, šperky, pevný průběh. Od dávných časů se květiny používaly jako dekorace vlasů, jako věnec na hlavě nebo kolem krku a nebo se sypaly na zem. Ale nikdy nebyly na oltáři! Ten totiž musí jako místo svatosti -  přítomnosti Boha - zůstat prázdný.

Židé, Řekové a Římané sypali v chrámech květy, vysekávali květy a věnce do kamene a vylévali je z bronzu. Květiny se staly vzorem štukových girland našich barokních kostelů. Umělé květiny z drahokamů, skla, stříbrného drátu a dřeva se používaly až od roku 1600 jako ozdoba oltářů. Ale teprve romantika, která nahradila víru citem, postavila vázy s živými květinami nebo i květináče na oltář a provinila se tak čistotou kultu.

Místo přítomnosti Boha ve svátosti je liturgický „prostor nejvyšší čistoty“. Shnilá, zapáchající voda, zvadnuté květiny nebo dokonce hlína tam nemají co dělat.

Na žádném oltáři, ani na starém, ani na novém, by neměly stát květiny. Ani ve vázách, ani v květináčích. Pokus prodloužit slavnostní dekoraci hydro-kulturou a květinářskou chemií je v rozporu se smyslem slavnosti jako jednorázové události.

Obzvláštní nepochopení je v „darování“ rostliny kostelu, která vyrostla v bytě. V mnoha presbytářích stojí filodendrony a fíkusy na kterých je vidět, že byly už moc velké v bytě, v prostoru mezi pohovkou a televizí. Ten, který se něčeho takového zbavuje nebo ten, který to přijímá nepochopil rozdíl mezí Božím domem a obývákem. On/ona nechce přiznat rozdíl mezi pohodou, útulností a požadavky úplně Jiného, Nejvyššího, Nejčistšího, kterého nazýváme Bůh.

Květiny mají své místo i v kostele jako ozdoba a jako vyjádření úcty. Ale místo, na kterém mohou stát, vázy a jejich velikost, jež mohou mít, mají být dohodnuté s umělcem nebo architektem, který vytvořil liturgicky prostor. (Ve starých chrámech by to měl dělat člověk mající cit a minimální chápání liturgie.) Je možné přinést do kostela rostliny v korespondenci s ročním obdobím: kvetoucí ratolesti o Velikonocích, pivoňky o Svatodušní slavnosti a o Božím Tělu, příp. barevné listy s ovocem na podzim. Pro výzdobu liturgického prostoru se však nehodí dovezené květiny z Afriky, příp. z jiných exotických krajin. Nejen proto, že mohou být ekologicky závadné, ale rovněž proto, že je to v rozporu s podstatou liturgického roku. Liturgický rok totiž respektuje průběh roku se změnami jeho období: Vánoce, Velikonoce, Svatodušní slavnost, svátek sv. Jana Křtitele, Nanebevzetí Panny Marie, dožínky… Květiny z jiných klimatických regionů tak narušují přirozený průběh roku přírody v níž žijeme.

Stůl ozdobený květinami je pěkný. Šampaňské je chutné, valčík je kouzelný. Všechny tři mají něco společného: nehodí se na Bohoslužbu.

Tři věty na závěr

Domníváme se, že shora uvedené texty dávají jasnou odpověď, jaká a kde má být květinová výzdoba v kostele. V žádném případě nejde o umenšování sentimentálního prožitku při mši svaté, ale o respektování teologických principů a zásad, pokud má být naše liturgie věrohodná.

Ostatně, kdo nevěří, ať se podívá, jaká je květinová výzdoba při bohoslužbách, které celebruje Svatý otec. A nebo, že by ani on nerozuměl, jak to má být?