Vzhledem
k tomu, že v některých farnostech bylo udělování některých svátostí efektivně
"transformováno" na pouhé obřadnictví, které budí všeobecné pohoršení
a to nejen u věřících, rozhodl brněnský ordinář vydat mimo jiné tzv. Partikulární zákon č.
4.1, který by měl této trapné, negativní a škodlivé praxi účinně zabránit.
Připomínáme, že nejde jen o udělování křtu (pro mnohé první a poslední
svátost přijatou během života), ale že se jedná rovněž o první svaté
přijímání, příp. manželství a to jak svátostné, tak také nesvátostné.
Z následujícího textu, který není v žádném případě nějaká
novinka či objev, ale jen připomínka některých základních předpisů Kanonického práva
(které je pro část duchovních asi tabu a další evidentně nezajímá) je zřejmé,
kdo, koho, proč a o co žádá. Jelikož některým farářům to není stále jasné,
uveřejňujeme následující text, pro všeobecné objasnění.
Sbírka
místního zákona
Podle
církevního práva je diecézní biskup povinen usilovat o společnou kázeň
celé místní církve, naléhat na zachovávání všech církevních zákonů
a dbát, aby se do církevní kázně nevloudily nepořádky, hlavně ve službě
slova, udělování svátostí a svátostin, úctě k Bohu a svatým a také
ve správě majetku (srov. kán. 392 CIC). Protože diecéznímu biskupovi přísluší
vedení jemu svěřené diecéze, náleží mu také moc zákonodárná, výkonná
a soudní. Zákonodárnou moc vykovává osobně, výkonnou moc vykonává buď
sám nebo prostřednictvím generálních nebo biskupských vikářů a soudní
moc vykovává buď sám nebo prostřednictvím soudního vikáře a soudců,
podle právních norem (srov. kán. 391 CIC). Diecézní biskup tedy může vydávat
místní zákony, které se vyhlašují v Brněnské diecézi uveřejněním
v ACEB a nabývají účinnosti po uplynutí jednoho měsíce ode dne vyhlášení,
pokud sám zákon nestanoví jiný den (srov. kán. 8 § 2 CIC).
Partikulární
zákon v brněnské diecézi (PZ)
Dovolení
k udělení svátosti
PZ
4.1 - § 1. Místní farář a jemu podle práva na roveň postavení mají právo
a povinnost jako vlastní správci farnosti křtít, oddávat, případně biřmovat
osoby, které mají trvalé nebo přechodné kanonické bydliště na území
farnosti. Stejně tak mají právo a povinnost udělovat výše uvedené svátosti
osobám, které vůbec nemají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště,
ale právě pobývají na území farnosti (srov. kán. 102, 107, 530 CIC).
§ 2. Místo původu dítěte, a také nově pokřtěného, je tam, kde v době,
kdy se dítě narodilo, měli rodiče trvalé bydliště, anebo, neměli-li
trvalé bydliště, tam, kde měli přechodné bydliště. Neměli-li rodiče
společné trvalé ani přechodné bydliště, pak tam, kde je měla matka.
Pokud rodiče ani matka neměli trvalé ani přechodné bydliště, pak místem
původu dítěte je místo, kde se dítě narodilo. Nalezenci mají místo původu,
kde byli nalezeni (srov. kán. 101 CIC).
§ 3. Pokud svátost křtu, manželství a eucharistie (jenom v případě
prvního svatého přijímaní dětí) chce
udělit jiný kněz nebo jáhen osobám, které nejsou jeho farníky podle §
1 a
2, musí si vyžádat dovolení (licentia) od vlastního duchovního správce těchto
osob. Dovolení
se vystaví písemně.
§ 4. Pokud udělení svátosti bylo dovoleno duchovnímu, který není
vlastním duchovním správcem, přípravu podle kán. 851 1°, 890, 914, 1063 2°
CIC vykoná udělovatel svátosti, ledažeby vlastní duchovní správce tuto
povinnost chtěl splnit sám.
§ 5. V případě úmyslného nerespektování této normy bude viník
potrestán sankcí trestního opatření ve smyslu kán. 1339 CIC, a pokud dále
setrvá v zatvrzelosti, mohou mu být postupně přidány další tresty.
Objasnění:
V případě udělování svátosti manželství je oprávněným udělovatelem
manželství farář jednoho ze snoubenců (srov. kán. 1115). V tomto případě
není nutno žádat faráře druhého snoubence o dovolení k udělení svátosti.
V případě, že jeden ze snoubenců je nepokřtěný nebo pokřtěný v jiném
křesťanském společenství a manželství se neuzavírá v místě
kanonického bydliště a před vlastním duchovním správcem katolicky pokřtěného
snoubence, žádá katolicky oddávající (kněz, jáhen) dovolení pouze
vlastního faráře katolicky pokřtěného snoubence. V případě smíšených
manželství se dále zachovává vše, co stanoví všeobecné právo (kán.
1124 – 1129 CIC). Je nutno také připomenout, jak CIC stanoví trvalé a přechodné
bydliště: „Trvalé bydliště získávají osoby takovým pobýváním na území
některé farnosti nebo alespoň diecéze, které je spojeno s úmyslem tam
trvale zůstat, pokud tomu nic nezabrání, anebo tím, že tam dovrší pět
let pobytu. Přechodné bydliště získávají osoby pobytem na území některé
farnosti nebo alespoň diecéze, které je spojeno s úmyslem tam zůstat
alespoň po tři měsíce, pokud tomu nic nezabrání, anebo skutečným pobytem
na tom místě po dobu alespoň tří měsíců.“ (kán. 102 § 1, 2
CIC).
ACEB
05/2007 (str. 42 – 43)
Pozn:
1. Z výše uvedeného vyplývá, že je zcela nesprávná praxe, kdy se žádá o
tzv. "Propuštění ke křtu". Tento termín není v souladu a
ani logikou CIC.
2. O dovolení, na základě výše uvedeného, žádá farář a ne např. rodiče dítěte, příp. někdo jiný,
kdo má cestu "kolem fary" (babičky, dědečkové...).