Potřebuje svět lidi zasvěcené Bohu?

Různé statistiky ukazují, že ubývá řeholnic, zvláště těch, které pracují ve školství, charitě a zdravotnictví. Naopak přibývá těch, které žijí uzavřené do klášterů, především na modlitbách. Má taková skutečnost nějaké poselství pro nás?

Svatý otec Benedikt XVI. ve své nástupní homilii kromě jiného řekl, že v minulé době šlo často o pravdu a spravedlnost, zatímco v dnešní době jde více o svobodu a štěstí – individuální štěstí.

Zdá se mi, že Bůh v jednotlivých dobách dává lidem, kteří se mu zasvětili – dali plně k dispozici, zvláštní charismata, kterými odpovídá na mimořádné potřeby doby. Kdysi v době nerozvinuté Evropy se stali mniši učiteli zemědělství, hospodářství i stavebnictví. V době citlivosti pro pravdu vznikaly církevní školy a rozvíjela se věda. V dobách sociální tísně se nadchly nebývalé zástupy pro život zasvěcený Bohu a službě potřebným.

Svět se změnil. Lidé už nehledají skutečnou pravdu. Ta už není prioritou. Nestojí jim za to se o ni přít, tak si každý nechá tu svou. Ze vzdělání a zdravotnictví se stalo podnikání místo služby. Ze sociální péče také, nebo se tato oblast nechává na státu. Dnes se zdá, že na tomto poli už Církev není potřebná, a proto nejsou ani povolání. Je dobře, že ve školství, zdravotnictví a v sociálních službách pracují jiní, ale lidé zasvěcení službě Boží zde mají i dnes své poslání. Kdo tam vnese Boha, aby se z toho nestalo temné peklo bez Boha?

Nedávno při jedné diskusi s mladými se ukázalo, že pojem oběť nic neříká ani mnohým věřícím. Chtějí milovat sebe a stejně tak i bližního a Boha ještě víc, což je správné, ale oběť považují za projev nedostatečné lásky k sobě a pak i k bližním. Jako by to odráželo situaci unavené společnosti, která ztratila ideál, a proto už nevidí důvod k nezištné námaze či oběti z lásky. Jenže společnost, kde bezproblémové štěstí, pohodlí, kariéra či jen nezávazné užívání si života plnými doušky stojí výš než rodina a děti, vymírá a ztrácí naději. Topí se v dluzích, bojí se, že neuživí důchodce, vyklízí prostor jiným kulturám. Jde k smrti.

Kdo pomůže lidem objevit hodnotu skutečné rodiny, založené na trvalém svazku muže a ženy jako základu zdravé společnosti, a radost z dětí, které i přes přinášení obětí se stávají pramenem rodičovského štěstí? Není právě zde prostor pro lidi zasvěcené, aby – jako už tolikrát v dějinách – jejich přičiněním přišlo uzdravení? Svět nechápe oběť, hledá jen štěstí a svobodu, ale často na cestách, které končí v poutech sobectví a v otroctví drog. Ti, kdo objevili Krista a tak se zamilovali do jeho tváře, že se mu zasvěcením dali plně k dispozici, se naučili překonat sebe, objevili svobodu v Kristu, našli radost z Boha a prožívají štěstí z jeho blízkosti. Tady vidím jejich nezastupitelné poslání pro dnešní dobu. Ne vyklízet pole, ne soudit svět, ale vyzařovat radost lidí skutečně šťastných a svobodných. Být znamením a dárcem těchto hledaných pokladů. Bude to jistě vyžadovat námahu ne menší, než přinášeli průkopníci zdravotní a charitní služby v jejich začátcích, nebo misionáři hlásající evangelium slovem i životem v primitivní bídě, ale bude to působivé znamení aktuálního působení samotného Boha, který dělá divy v těch, kteří se mu dají k dispozici. A plodem bude nová naděje pro lidstvo. Že by se k tak úspěšným lidem nepřidaly celé zástupy? Pak tady začne nová etapa dějin.

Jan Graubner, arcibiskup (S 7/07)