POSTNÍ PASTÝŘSKÝ LIST OLOMOUCKÉHO ARCIBISKUPA

Drazí bratři a sestry,

na několika místech jsem se v poslední době při setkání s dětmi zeptal na jejich ranní modlitbu. K mému překvapení, se hlásily jen výjimky. Zapomněly, nestihly dnes ráno, nebo je to nikdo vůbec nenaučil?

Nechci soudit. Rád bych však připomněl rodičům i katechetům, že jde o podstatnou věc náboženské výchovy. Proč?

K tomu, aby byl někdo skutečným křesťanem, nestačí křest či další svátosti, ani znalosti z Bible a Katechizmu, i když je to všechno velmi důležité. Podstatná je křesťanská víra. To je především osobní vztah k Bohu. Uznávám ho, znám ho, záleží mi na něm, chci se mu líbit, jsme přátelé. To teprve vede k životu z víry i k naději na šťastnou věčnost. S přítelem rád mluvím, myslím na něho, i když ho nevidím, dělám mu radost, učím se od něho a v mnohém chci být jako on, proto mě zajímá jeho názor, zkušenost, plány. Přátelství vede ke společnému životu a společným zážitkům. Těšíme se na to, že můžeme být spolu. To pak zpětně upevňuje vzájemný vztah.

Opravdové křesťanství není myslitelné bez hlubokého přátelství s Ježíšem. Proto se často modlíme – mluvíme s Bohem. Proto první i poslední myšlenky každého dne mají patřit Ježíši. To platí pro děti, dospělé i staré.

Postní doba je dobou duchovního cvičení, kázně a pokání. Vezměme ji letos jako dobu tréninku toho nejzákladnějšího v našem křesťanství: budování přátelství s Ježíšem, snahy líbit se mu v našem chování, ale s vědomím, že on vidí do každého koutku našeho srdce. Zlepšeme či zaveďme pravidelnou modlitbu každé ráno a každý večer. Ranní modlitba nemusí být dlouhá, ale první myšlenka má patřit božskému Příteli. Hodí se mu poděkovat za nový den. Všichni se ho nedožili. Dostáváme novou šanci nádherně prožít další den, další kousek života. Máme sice své plány, ale nevíme, co všechno dnes přijde. Proto svěřme Ježíši celý den, ať nás vede svou moudrostí a vyprosme si pozornost k jeho hlasu i sílu k uskutečnění toho, co se mu bude líbit. Můžeme to dělat vlastními slovy, nebo použít ranní modlitbu třeba z Kancionálu (024).

Večerní modlitbě věnujme více času. Přidejme naučené modlitby, nezapomeňme se podívat na uplynulý den s otázkou: Jak se to všechno asi Pánu Ježíši líbilo? Co by on na mém místě nedělal, nebo dělal jinak? Chyby svěřme s upřímnou lítostí jeho milosrdenství a prosme o nové světlo poznání jeho vůle a o novou sílu k lepšímu životu. 

K modlitbě patří také zahledění se na Ježíše a zaposlouchání do jeho slov, která můžeme číst z evangelia. Mluvíme s Pánem i o ostatních lidech a jejich potřebách.

Tam, kde je to možné, je dobré se modlit v rodině společně. Společná modlitba upevňuje rodinu a je dokázáno i statisticky, že tam, kde se rodina společně modlí, je méně ztroskotaných a rozvedených manželství. Rodina, která se společně modlí, trvá, říkávala často Matka Tereza.

Modlitba není jen záležitostí duše, ale celého člověka, proto se do modlitby zapojuje i tělo vyjadřující svým postojem a kázní úctu před Bohem, pokornou soustředěnost a připravenost k naslouchání i uskutečňování Božích přání. V tom smyslu má svou cenu klečení i zbožné sepnutí rukou.

Vděčně vzpomínám na zpovědníka, který mi kdysi jako chlapci, který vyznával, že ráno zapomněl na modlitbu, poradil: Nauč se vstávat tak, že dřív než obuješ papuče, klekneš si u postele a krátce se pomodlíš. Pokud si zvykneš při vstávání nejprve kleknout, není možné, abys zapomínal. Chtělo to trénink, ale po mnoha letech vám mohu potvrdit, že to funguje. Dělám to dodnes a totéž radím všem, kdo si dosud na pravidelnou ranní modlitbu nezvykli. Považuji to ve výchově ke křesťanství za zásadně důležité.

Rodiče, kteří nepřivedou děti k přátelství s Pánem Ježíšem a nenaučí je každodenní modlitbě a pravidelné účasti na nedělní mši svaté, nezvládli svůj základní úkol výchovy dětí. Jestli se však tento základ podaří položit, pak už jen stačí dětem ukazovat, co se Ježíši, na kterém nám záleží, líbí. Ovšem, dospělí mohou naučit děti jen to, co dělají sami.

Proto, bratři a sestry, malí i velcí, využijme všichni tuto postní dobu k upřímnému a poctivému prohloubení svého přátelství s Pánem Ježíšem. Věřím, že nás to dobře připraví na Velikonoce, přivede i k novému pochopení Kristova utrpení a zmrtvýchvstání, k duchovnímu prohloubení i nalezení pravé velikonoční radosti z jeho vítězství a také naší účastí na něm. Vždyť právě díky prohloubenému přátelství s ním se nás to všechno bude daleko více týkat. K požehnanému postnímu úsilí každému z vás ze srdce žehná

+ Jan Graubner, arcibiskup

 (Převzato z OLDIN 1-2/2007)