KDO ROZHODUJE O KONCERTECH V KOSTELECH ?

Následující text od dvou renomovaných právníků je výkladem směrnic vztahujících se k pořádání koncertů v kostelech. Z něho je zřejmé, kdo je k tomu kompetentní, a kdo si toto rozhodování uzurpuje, byť (doufejme) snad jen omylem.

Provozování a rovněž i rozhodování o konání koncertů na tzv. posvátných místech, jimiž je třeba rozumět i kostel, se řídí směrnicemi Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ze dne 5.11. 1987 a prováděcí směrnicí České biskupské konference ze dne 18.9. 1995. V obou těchto normách se oprávnění rozhodovat o konání koncertů v kostelích svěřuje tzv. ordinářům, přičemž tam, kde je péče o kostel svěřena farářům nebo rektorům, se tak děje na jejich návrh a s jejich součinností. Protože žádná z těchto norem nehovoří o tom, že toto povolování se děje také na návrh jiného než místního ordináře, vykonává-li péči o kostel přímo tento ordinář, lze z této okolnosti dovodit dva významné právní závěry, a to tyto :

a) v případě kostela, který je v přímé péči ordináře, rozhoduje o konání koncertů v tomto kostele sám tento ordinář ze svého vlastního podnětu,

b) diecézní biskup jako tzv. místní ordinář není oprávněn rozhodovat o konání koncertů ve všech kostelích na území své diecéze, jeho působnost v této věci nezahrnuje kostely na území jeho diecéze, které jsou v přímé péči jiného ordináře, a vztahuje se pouze na kostely, které jsou v péči farářů a rektorů, ustanovených tímto biskupem.

Z ust. can. 134 par. 1 CIC vyplývá, že ordinářem se kromě papeže rozumí ve vztahu ke své řeholní společnosti také tzv. vyšší řeholní představení tzv. duchovenských řádů. Podle ust. can. 556 CIC pak rektorem kostela se rozumí duchovní, ustanovený místním ordinářem, kterému se svěřuje do péče kostel, který není farní, a který není připojen k domu řeholní společnosti. Podle ust. can. 557 par. 2 CIC pak místní ordinář jmenuje rektory i pro kostely v majetku řeholní společnosti papežského práva. Podle ust. can. 562 CIC je povinností rektora pod vedením místního ordináře se starat o to, aby byly v kostele dodržovány příslušné kanonickoprávní předpisy a aby se v kostele nedělo nic, co je v rozporu s posvátností tohoto místa. Z těchto ustanovení CIC lze proto dále dovodit i to, že jako ordináři mohou o konání koncertů v řádových kostelích rozhodovat i příslušní vyšší řeholní představení. Z této jejich působnosti jsou vyňaty ty řádové kostely, kde byl místním ordinářem ustanoven rektor, to znamená ty kostely v majetku řeholní společnosti, které nejsou připojeny k domu řeholní společnosti. Jinými slovy: vyšší řeholní představení duchovenských řádů jako ordináři rozhodují nezávisle bez ingerence místního ordináře o konání koncertů v těch řeholních kostelích, které jsou připojeny k řeholnímu domu, a které jsou tedy v přímé péči jejich nebo jiných řeholních představených.

Z těchto skutečností je pak zřejmé i to, že jinému režimu v této věci budou podléhat řádové kostely duchovenských řádu, a jinému režimu řádové kostely jiných než duchovenských, byť jinak exemptních řádů ve smyslu can. 591 CIC. V případě kostelů těchto jiných, než duchovenských řádů, bude platit, že jsou v této věci zcela podřízeni působnosti biskupa jako místního ordináře, neboť tyto řády žádného jiného vlastního ordináře nemají.

V ust. can. 1210 CIC se stanoví, že na posvátných místech je přípustné pouze to, co slouží konání bohoslužeb a podpoře náboženství a zbožnosti. Výše označená směrnice Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ze dne 5. 11. 1987 přitom tuto směrnici interpretuje tak, že podpoře zbožnosti slouží taková hudba, která je liturgická nebo která se inspiruje texty písma nebo se vztahuje k Bohu, Panně Marii, církvi a svatým. Ohledně jiné hudby, která odpovídá příslušnému ideálu umělecké krásy, se stanoví, že tato hudba není „sama o sobě“ náboženská. Tato hudba však může i přesto, že nejde o hudbu náboženskou, sloužit podle této směrnice podpoře zbožnosti za podmínky, že je provozována mimo bohoslužbu, a to buď za účelem „zvýšení slavnostní nálady při příležitosti významné liturgické slavnosti“ nebo „vytvoření prostředí krásy a meditace, které napomůže přijímat duchovní hodnoty“.

*****

Novela prováděcích směrnic ČBK k instrukci „Koncerty v kostelích“ ( přijatá na 37. zasedání ČBK) v čl. 8 říká, že tyto směrnice ČBK jsou závazné mj. i pro řeholní kostely, jak to údajně vyplývá z římské instrukce. Sám pojem „řeholní kostely“ je ovšem v této souvislosti značně vágní a ani římská instrukce ho pochopitelně neužívá: v čl. 10 mluví obecně o pravomoci ordináře. CIC zásadně (nevyplývá-li ze souvislosti něco jiného) rozlišuje mezi místním ordinářem a ordinářem. Používá-li termínu „ordinář“, pak tím míní i tzv. řeholní ordináře, tj. přesněji ordináře – vyšší představené duchovenských řeholních společností (ev. společností apoštolského života) papežského práva (např. opati nebo provinciálové). Z gramaticko-logického výkladu tedy vyplývá, že v daném případě je k povolování pořádání koncertů zásadně příslušný ordinář místní, nejde-li o kostely patřící právě výše uvedeným společnostem. Tedy místní ordinář je kompetentní i v případě kostelů patřících laickým řeholním společnostem (popř. společnostem apoštolského života), společnostem diecézního práva, ev. i sekulárním institutům.

Naproti tomu kompetenci řeholních ordinářů je třeba vztáhnout i na kostely na tzv. inkorporovaných farách, a to právě proto, že pořádání koncertů v kostelích není činností, jež by zahrnovala „péči o duše, veřejné bohoslužby a jiné apoštolátní činnosti“ a kde by tedy ve smyslu kán. 678 byla dána kompetence diecézního biskupa (zde jde spíše o činnost kulturně osvětovou, popř. – via facti – i kulturně ekonomickou).

Přitom není rozhodující, jedná-li se o kostely farní či rektorátní či jiné (klášterní...), protože duchovní správce je ustanovován vždy diecézním biskupem (třebaže na základě prezentace řeholního ordináře). To pochopitelně platí i pro duchovenské řeholní společnosti papežského práva.