Všechno ve
jménu morálky?
Křesťanství
není etika – z úvahy Guido Horsta
Moralisté,
humanisté, reformátoři světa
Někdo ironicky
poznamená: Církvi to jednou nutně připadne hloupé hlásat takové pravdy víry,
které narážejí na takový odpor. Nakonec se připojí k těm hnutím, která
počínaje osvícenstvím se stala tak mocnými a která proměnila Evropu i Nový
svět za oceánem. Thomas Hobbes, John Locke a David Hume v Anglii, Jean Jacques
Rousseau a Voltaire ve Francii, Imma-nuel Kant v Königsbergu, ale i četná
zemská knížata a korunované hlavy, ti všichni byli uchváceni ideou přivést
zkaženého a svou nemravností degradovaného člověka k vyšší důstojnosti
a upravit společenské záležitosti tak, aby v nich mohli lidé žít spolu
jako svobodní a snášenliví občané.
S osvícenstvím
se dala do pohybu velká doba moralistů, humanistů, pedagogů, zlepšovatelů
světa a také utopistů, kteří čekali na dokonalý společenský řád. Hříchu
byl vyhlášen boj s větší tvrdostí, než jakou kdy uplatnila církev. Ideál
ctnosti byl v pruském státě vtloukán do hlavy dětem i vojákům klackem a
drilem, proti kterému byla klášterní výchova úplný cukrkandl. Boj proti
potratu začal v osvícených státech Evropy po Francouzské revoluci. A pro
sen o ráji na zemi, ve kterém bude vyhlazena válka a utlačování, nechali
etikové komunistické provenience provždy zmizet v koncentrácích miliony zpátečníků.
To všechno ve jménu morálky, ať už byla utopisticky socialistického nebo
buržoazně liberálního ražení. Církev při těchto zlepšeních světa,
která trvají dodnes, nejdříve nemohla spolupracovat, protože pro ni představovaly
zahradu nesvobody, poručníkování a zotročování svědomí.
Katolické
osvícenství
Ale když byly
překonány velice špatné důsledky sekularizace z počátku devatenáctého
století, nastoupily i v katolické církvi počátky „katolického osvícenství“.
Vznikala sociální díla a nové řády a společnosti, které se věnovaly výchově
a vzdělávání. Z katolických elit vzešli velcí pedagogové a lidoví
vychovatelé. Jako protiváhu komunistické etiky vypracovala církev v minulém
století své sociální učení. Katolická církev vstoupila do světové soutěže
etických systémů a brzy poznala, že zde má co říct, a to docela rozumného
a užitečného.
Od té doby se
v církvích vychovává, až se hory zelenají. Již v mateřských školkách
se dětem vštěpuje, aby poháry od jogurtu nepohazovaly a netrápily pulce na
suchu. Dobré mezilidské vztahy se hlásají jak z kazatelny, tak v hodinách náboženství.
Dobrý Ježíš je přetvořen na vzor správného jednání. Máme tak jako on
pomáhat chudým a těšit zarmoucené. Z nedělní liturgie se stal společenský
akt, který se schází k hostině. Církve nevynechají žádné téma, od
hospodářského a sociálního řádu až po kulturu pohřbívání, pokud se
jedná o to, jak má stát i jednotlivec jednat co nejlépe.
A stále
znovu sexuální morálka
Morálka se tlačí
v církvi dopředu i tehdy, když se jedná o zcela jiné věci. Jeden příklad:
velké události minulého roku v Římě a v Kolíně. Smrt Jana Pavla II.,
konkláve a volba německého papeže a Světový den mládeže. Když se děje
něco takového, je to „katolický okamžik“ pro církev i pro Německo.
Uchváceni a plni dojetí sledovali lidé utrpení a poslední dny Karola
Wojtyly. „My jsme papež!“ oslavoval „Bild–Zeitung“. A zcela jak u
vytržení sledovala média, jindy nijak zvlášť procírkevní, o prořímských
ani nemluvě, jak papež přitahuje mládež z celého světa na pestrobarevný
svátek do Německa.
Uprostřed tak
velké pozornosti pro katolickou církev se přihlásil ke slovu kardinál
Lehmann a provokoval, že nyní musí katolická církev konečně otevřít onu
až příliš známou škatuli, na které je napsáno výstražnými literami
„Sexuální morálka“. Předseda německé biskupské konference zde vidí
velké problémy, protože, jak je prý známo a jak to sdělil nedělnímu vydání
FAZ, dívky, které v Římě oslavovaly papeže, měly v kabelkách antikoncepční
pilulky. Krátce před SDM zdůraznil ještě jednou: Je zde naléhavá potřeba
reformovat církevní sexuální etiku. Katolická církev prý musí zcela jistě
„přistoupit k této věci zcela nově“. Jinak prý hrozí nebezpečí, že
ji nikdo nebude poslouchat, řekl v západoněmeckém rozhlase a dodal: „A to
je tím horší, když se člověk v důležité oblasti našeho lidského života
vlastně ocitne stranou.“ Mohučský biskup prohlásil, že sexuální nauka a
kondomy se od doby encykliky Humanae vitae k otázkám regulace početí z roku
1968 staly těžkým problémem. „Myslím, že to, co bylo řečeno, musí být
ve svém zdůvodnění trochu přijatelněji přetvořeno. Také prý se nesmí
vyvolávat dojem, jako by kondomy byly tím nejdůležitějším v otázce sexuální
etiky.“
V otázce sexuální
morálky je církev, jak známo, velice vzdálená od toho, co mohučský proud
moralistů hlásá o pilulce, sexu a pohlavním partnerství. Pro „politicky
korektní“ moralisty je kondom takřka povinnost, potrat patří k lidským právům
a ochrana homo–manželství k příkazu tolerance. Někteří lidé v církvi
trpí pocitem, že zastávají postoj malé menšiny, který není obecně přijímán.
A dělají ze sexuální morálky lakmusový papírek pro schopnost katolické církve
obstát do budoucna. Domnívají se, že teprve když církev konečně uvolní
kondomy, pilulku a homo–manželství, bude světem přijímána.
Jak je to však
s křesťankou morálkou? Nabízí církev etiku jako mnoho jiných, lepší než
oni, nebo dokonce tu nejlepší – když pomineme sexuální morálku, která některé
tak provokuje? Nepředstavuje křesťanství samo o sobě ten nejlepší etický
systém, jaký civilizace mohla kdy vyvinout? A to i za dnešní doby? Katolická
sociální nauka má stále co říct k hospodářskému systému a k lepší
politice zaměstnanosti. Mírotvornou etiku papežů chválí i ti, kteří pro
jejich sexuální morálku nemají pochopení. A není tomu tak, že svět, sužovaný
globalizací, velkou migrací a terorismem, bude muset najít nová pravidla soužití,
která jsou již dnes obsažena v křesťanské etice?
Nepochopitelná
a tajemná
Kdo však vkládá
naděje do církve jako do etické instituce budoucnosti, přehlíží skutečnost,
že křesťanství nemá v prvé řadě na starosti etiku. Stále totiž ještě
platí staré základy víry, které by někteří v církvi rádi potlačili ve
prospěch řečí o tom, co je dobré a správné jednání a co ne. Na-rození
z Panny, zmrtvýchvstání, proměna chleba v Kristovo tělo a vína v jeho
krev, co mohou tyto „pověry“ ještě říct dnešnímu člověku?
Mohou mu sdělit
to, co Církev vždy hlásala: neuvěřitelné proniknutí Božího tajemství
do lidských dějin. To nepochopitelné, co si žádný filozof nemohl vymyslet
a žádný náboženský génius se neodvážil hlásat: že Bůh se stal člověkem.
To pak v prvé řadě není nějaký etický program, nýbrž historická událost.
Stala se před dvěma tisíci lety v jednom malém místě v Palestině. A co se
potom dělo, nebyly nauky nebo etické postuláty, nýbrž tvrdé skutečnosti:
poslední večeře, ukřižování, zjevení Zmrtvýchvstalého učedníkům,
nanebevstoupení a křest tisíců při seslání Ducha Svatého, kteří nešli
za nějakou etikou, ale uvěřili tomu, že Ježíš Kristus se stal člověkem,
protože jim svědectví apoštolů připadalo velice věrohodné.
Kdo věří, že
Bůh se zjevil v Ježíši Kristu a je dále přítomen v jeho Církvi a jejích
svátostech, ten změní sebe a svůj život. Teprve pak vstupuje do hry morálka,
ale jako něco zcela pozitivního, jako projev života, který našel svůj
zcela nový smysl a cíl, pro který se vyplatí žít určitým způsobem, totiž
právě tímto křesťanským. Jako bychom chtěli dát koni uzdu zezadu,
kdybychom chtěli lidi zahltit křesťanskou morálkou nebo etikou, aniž bychom
jim vysvětlili, co je vlastně základem pro to, abychom dělali to a nedělali
ono. Křesťanství není ve svém jádru etika nebo mravní nauka, nýbrž je
to osoba: Ježíš Kristus, Boží Syn. Klanět se mu spolu s jeho náměstkem
na zemi přišlo do Kolína v loňském srpnu milion mladých lidí. Je třeba
si přát, aby tito mladí lidé se v průběhu svého života stali dobrými
lidmi a pomohli zlepšit svět, ale to není základ křesťanské naděje. První
důvod křesťanské naděje je ten, že Bůh nenechá své děti na holičkách
a každý pokřtěný může očekávat, že i když ve svém životě někdy
ztroskotá, může být vždy znovu přijat milujícím Pánem Ježíšem
Kristem. A druhý důvod naděje? Že i „ztroskotání“ může Bůh
interpretovat zcela jiným způsobem…
S 3/2006