Proslov nuncia Causera na Velehradě

Vážený pane prezidente, Vaše Eminence – vážený pane kardinále, Vaše Excelence – vážení páni biskupové, drazí spolubratři v kněžské službě, milé sestry a milí bratři.

Spolu s vámi se účastním této národní pouti na místech, kde svatí Cyril a Metoděj pobývali jako misionáři evangelia a kde v roce 885 sv. Metoděj uzavřel svůj život.

Jsem však zároveň i vnějším pozorovatelem a s velkým pohnutím prožívám tuto událost jednoty českého národa zastoupeného také prostřednictvím svých nejvyšších státních i náboženských představitelů, aby vzdal úctu dvěma apoštolům, kteří tomuto slovanskému národu přinesli evangelium a skrze jazyk a písmo v něm probudili vědomí vlastní důstojnosti i jeho dějinného nasměrování. Jsme na ně hrdí, protože v Kristově jménu byli nositeli víry a civilizace. Jan Pavel II., slovanský papež, je prohlásil za spolupatrony Evropy.

Vám, občanům a křesťanům této země, přináším pozdrav a požehnání Svatého otce. Spolu s papežským požehnáním tlumočím panu prezidentovi republiky a pánům biskupům ujištění o papežově modlitbě za to, aby svatí Cyril a Metoděj provázeli ochranou jejich náboženskou i civilní službu, pro dobro všeho českého lidu.

V některých chvílích mám dojem, že se pastýři místní církve necítí být milováni určitou částí země, kterou milují a snaží se jí sloužit bez ohledů na vlastní zájmy a lidské názory. To však není důvodem pro to, abyste ochabovali ve svém úsilí. Nekážeme a nežijeme evangelium proto, abychom byli milováni a aby nám byla prokazována pocta; hlásáme je, protože milujeme a prokazujeme úctu. Nejsme zde proto, aby nám bylo slouženo, ale abychom sami sloužili. Jsme nehodní učedníci Krista, který se zřekl své Božské přirozenosti a s nezměrným přátelstvím k lidem se rozhodl sdílet s námi i ty nejbolestnější okamžiky našeho života.

Z velmi známého výroku papeže Pavla VI. víme, že „cestou církve je člověk“. V posledních desetiletích nenajdeme organizace, které pracovaly ve prospěch člověka více než církev. Je tu bezpočet zásahů na obranu důstojnosti lidské osoby, její svobody (také tato země s tím měla svoji zkušenost); důstojnosti rodiny; lidského a osobního charakteru práce (proti komunismu i krajnímu liberalismu); zásahů na obranu života, míru, solidarity mezi národy, na polidštění mezinárodního řádu.

Od chvíle, kdy se Bůh stal člověkem, má každý člověk právo, aby se s ním zacházelo tak, jako by to byl sám Bůh. Toto je naše cesta; bohužel ne vždy jsme po ní šli, víme však, že právě podle toho budeme souzeni. Je naším přáním, aby to věděli všichni.

Česká církev chce nabídnout svoji spolupráci v oblasti charitativní činnosti, vzdělávání, zdravotnictví, a to podle svých schopností a možností. Nedělá to s cílem přivlastnit si to, co jí nenáleží, ale proto, že tato služba je součástí její povahy. Neexistuje církev bez evangelia nebo bez Eucharistie; stejně tak neexistuje církev bez skutků ve prospěch člověka. Bránit církvi v hlásání evangelia nebo jí zabraňovat v projevování křesťanské lásky – to jsou činy, které ji stejným způsobem zraňují.

Toto pamětihodné křesťanské místo svědčí o tom, že církev může s hrdostí pokračovat, protože se spíše podílela na budování uspořádaných společností. Proč by se jí tedy měly klást překážky a omezení, jako kdyby to byla instituce s cílem znepokojovat život společnosti?

Trpím proto spolu s biskupy a křesťany postojem některých institucí, který považuji za nezasloužený. Církev však nechává dveře otevřené cestě porozumění a ve vzájemné úctě.

Ať dnešní i zítřejší slavnostní den – s připomínkou událostí, které formovaly českou duši – napomohou v Kristově jménu této krásné zemi k budoucnosti v otevřenosti, usmíření a pokroku.

Děkuji Vám.

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod