Islám – náboženství bez milosti

Francesco Bertoldi

Islám se vydává za zjevené náboženství, které nenabízí žádnou možnost svého ověření a které se udržuje v dějinách nikoliv Božím působením, ale vojenskou a politickou mocí.

Proč je islám tak odlišný od ostatních náboženství? Náboženství můžeme rozdělit do dvou velkých skupin: ta, která jsou pouhým lidským pokusem, jak vstoupit do vztahu s božstvím, a ta, která o sobě tvrdí, že vznikla autoritativním Božím zásahem. K prvním patří náboženství od hinduismu a buddhismu až k šintoismu a primitivním pohanským náboženstvím, zatímco pouze židovství a křesťanství mohou o sobě prohlásit, že vznikla viditelným a prokazatelným Božím zásahem. V první skupině kráčí člověk k neznámému božství, v druhém případě sám Bůh vychází vstříc člověku a zjevuje se mu v historických událostech skutky, které je možno vnímat tělesným zrakem, dotýkat se jich a zakoušet je.

Vnitřní „zjevení“

A kam zařadit islám? Zde dochází k anomálii, svým způsobem ke zcela nezvyklému případu. Islám se totiž na jedné straně vydává za náboženství, které zjevil sám Bůh, a to ho odlišuje od náboženství první skupiny, a vystupuje jako určitý derivát zjevení židovsko-křesťanského, což je i historicky nepopiratelné. Liší se však od židovství i od křesťanství. Nezjevuje se v historických skutečnostech, jako je přechod Rudým mořem,  zjevení na Sinaji anebo dokazatelná existence Ježíše Krista, způsobem, který mohou i druzí vidět a ověřovat, nýbrž zjevuje se pouze vnitřně v jediném člověku, který si říká Prorok.

Nezjevuje se ve faktech, nýbrž pouze ve vnitřní mluvě. Je to zkušenost jednoho jediného člověka, kterou nemůže doložit ani on sám,  ani nikdo jiný. Slyšel nějaký vnitřní hlas a uvěřil mu. I druzí mají uvěřit jako on…

Vyloučení rozumu

Z toho plyne, že islám si osvojuje absolutní požadavek: není pokusem člověka jít k Bohu, ale Bůh sám vystupuje jako autorita, která požaduje „bezpodmínečnou podřízenost“, což je také slovním obsahem výrazu „islám“, který staví na důvěře žádným způsobem neověřitelné a při veškerém svém působení spoléhá jen na lidské projekty a lidské energie.

Pokusíme se vyjádřit nejdůležitější důsledky této skutečnosti. Především vztah mezi vírou a rozumem je v islámu pojímán zcela jinak než v kultuře hebrejské nebo křesťanské: požaduje od rozumu, aby zcela bezpodmínečně abdikoval. Bůh nezasahuje do skutečnosti, do dějin, nevykonává spásné činy, které jsou dobrodiním pro člověka, takže se člověk může přesvědčit rozumovým uvažováním o jeho existenci a jeho dobrotě. Bůh zasáhal jen jednou provždy v Mohamedovi (a v mysli proroků, kteří ho předcházeli). Nemůžeme žádat rozum o podporu, je možno pouze věřit.

Islámská víra žádá po rozumu, aby se vynuloval. Důkazem toho je, že islám nemá své ortodoxní filozofy. (Averroes, Avicenna jsou islámští heretikové. Je možno nazývat je arabskými, nikoliv však muslimskými filozofy.)

Jaký dialog?

Za těchto předpokladů nás nemůže udivovat, že dialog s islámem je velice obtížný. Jestliže víra není založena na sdělitelných důvodech, jelikož pro islám víra je totalizující, pak je anulována jakákoli kritičnost. Islám se nachází v nesmírných obtížích ve vztahu k demokracii a lidským právům, ale také k vědě. Vědecký důkaz, jakému např. podrobují katolíci Turínské plátno, není v případě černého kamene v Mekce ani zdaleka představitelný, stejně jako je nemyslitelné podrobit Korán filologicko –  kritickému rozboru, jaký je běžný v případě Bible.

„Krátké spojení“ v náboženství

Je tu ještě další důležitý důsledek: jestliže Bůh nezasahuje soustavně do skutečnosti, nýbrž zasáhl jen jednou provždy v mysli Proroka, všechno to, co se děje v dějinách, je svěřeno lidské iniciativě a nemůže počítat s Boží milostí. Islám rozhodně popírá existenci milosti jako nadpřirozené síly, kterou Bůh přispívá člověku a zasahuje historicky do lidského života.

Proto postoj vyznavače islámu je tento: je přesvědčen sám o sobě, že je nositelem něčeho o nic menšího než Absolutna, které se zjevilo totálním, neověřitelným a neodvolatelným způsobem a má k svému projevu k dispozici nikoliv božskou milost, nýbrž jen relativní, lidské konečné prostředky. To představuje „krátké spojení“, naprostý nepoměr mezi cílem (nekonečným) a prostředky (konečnými).

Z toho plyne, že pro důkaz o Absolutnu je možno použít všechny prostředky včetně donucení a násilí. V islámu existuje tedy idea i praxe tzv. svaté války: Bůh se nešíří tím, že působí své divy milosti a obrácení a neprogramovatelné proměny lidské skutečnosti, nýbrž se šíří zásahy lidí,  kteří jsou mu bezpodmínečně podřízeni, vytvářejí politicko-mocenské struktury jako výsledek válečných výbojů a nutí k bezvýhradné podřízenosti svému jedinému zákonu, kterým je Korán.

S 17/05 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod