Lék proti vnitrocírkevnímu smutku
Karl Wallner OCist

Nemálo věřících trpí pro mnoho jevů negativního vývoje v Církvi, kterých si lidé všímají. 
 Co je možno jim poradit? Následující článek se pokouší otevřít perspektivy naděje.
Jen málo řeholníků má dnes to štěstí, že mohou žít v klášteře bohatém na povolání. Je to privilegium života v prostředí, kde je cítit vanutí Ducha Svatého, kde se prožívají plody apoštolátu a také práce s mládeží přináší pocit, že se vyplatí pracovat třeba až do úplného vyčerpání. Bohužel mnozí angažovaní kněží a laici prožívají úplný opak. Přes všechnu takřka nadlidskou námahu vidí nikoliv rozkvět, nýbrž úpadek, nikoliv růst, nýbrž živoření.
Pozoruji stále častěji jakousi zklamanou bezradnost, utiskující vyčerpanost, hluboký smutek u těch, jejichž záležitostí je evangelizace. Lidi církve sice nezaplavuje bouřlivé vlnobití, když pomineme občasné letní bouřky. Nejsou také cílem dělostřelecké palby (když pomineme mediální otrávené šípy). Problém je v tom, že mnozí mají pocit, že loď se ocitla v zajetí bezvětří, a to je ještě více skličující.
Faktem je, že mnoho slibných rozkvětů a obnovných hnutí otupělo. Mnozí necítí onen strhující vítr, který jim dával sílu a pohon na začátku jejich nasazení pro Církev. Znám mnoho kněží, kteří začali se svatým nadšením, kteří usilovali upřímně o to, aby celý svět přivedli ke Kristu, a pojednou zažijí sami na sobě frustraci a smutek a musí dokonce zápasit o své povolání.
Co můžeme udělat proti vnitrocírkevnímu smutku? Jak můžeme překonat osobní ochrnulost? Jak se vymanit z pocitu bezvětří?
Nejdříve a především musíme konstatovat, že při následování Krista se vyskytují situace, které nesou název „zkoušky“. Teprve nebe je dokonalé štěstí a nesmírná radost. Všechna radost zde na zemi stojí ve znamení následování našeho ukřižovaného Pána. Musíme proto počítat také se situacemi, ve kterých budeme smutní až k smrti (Getsemany) a kdy pocítíme opuštěnost od Boha (Kalvárie). Takové situace může prožívat jednotlivec, mohou však poznamenat také celé epochy.
Když máme pocit, že trpíme „církevní depresí“, doporučuji jako první protilék, abychom takovou Boží výzvu přijali. Přijali, vydrželi a vytrpěli. U Boha se počítá především vytrvalá věrnost. Náš Pán předkládá v Getsemanech svému Otci svou absolutní připravenost: Otče, může-li mě tento kalich minout, aniž bych jej pil, staň se vůle tvá (Mt 26,34). A v bezvýchodnosti kříže vkládá se znovu do milujících rukou toho, od kterého se cítí totálně opuštěn: Otče, do tvých rukou vkládám svého ducha (Lk 23,46).
V církevních dějinách se stále znovu objevují fáze, kdy se zdá, že Církev je utiskována a zdánlivě již zničena. A právě v takovém zimním čase s překvapením o to větším rozkvete nové jaro. Papež Jan Pavel II. řekl ve Vídni 1983 mládeži krásná slova: „Střed noci je současně počátkem nového dne.“ Náš smutek, který se v lidském srdci tak málo pohybuje, musíme přijmout a vytrpět.
Současný smutek horlivých není Božím nezdarem v jeho církvi, nýbrž je to jeho specifická milost. Přirozeně že si budeme přát, aby nám Bůh dal triumfální pocit pravých šampiónů, abychom vítězně a s jásotem nesli světu jeho evangelium. Ale právě to se nyní neodehrává, a jestliže přesto nyní nezradíme věrnost, když budeme i bez potěšení dále věrně pokračovat, pak jsem si jist, že sklidíme velké plody, které překonají všechno naše očekávání. 
Depresivní atmosféra se stala problémem jednotlivců: kněze, který je vyčerpaný, učitelky náboženství, která už nemůže dále, angažovaného spolupracovníka církve, kterému se nic nedaří, protože všichni sice sejí a sejí, ale sklízejí tak málo! Otázka je: Co může jednotlivec udělat proti své vnitřní frustraci a úpadku nálady?
Doporučuji obrátit pozornost k nejchytřejší hlavě mezi teology, ke sv. Tomáši Akvinskému, který již před 700 lety přemýšlel o depresi: Ptá se v Teologické sumě na lék proti smutku (remedium contra tristitiam). Jistě, jde mu o smutek obecně, nikoliv o vnitrocírkevní depresi. Přitom je překvapující, jak psychologicky promyšlený a moderní lék doporučil. Lékem proti smutku je pro něho:

1. životní radost, 2. pláč, 3. přátelství, 4. pravda, 5. koupel a spánek.

1. První antidepresivum je podle Tomáše „delectatio“, potěšení, radost ze života. Přirozeně má zde Tomáš na mysli potěšení z dobrého a Bohem dovoleného. Je nekonečně mnoho věcí, které Bůh učinil pro naše životní potěšení: od dovolené přes sport až k četbě napínavé knihy nebo dobrého filmu.
K radosti církevně deprimovaného člověka může přispět mnoho věcí: od účasti na děkovné bohoslužbě až po uvolňující čtvrthodinku před svatostánkem. Zde platí motto, které kladl sv. Bernard na srdce svému žáku papeži Evženu III: „Dopřej sám sobě!“

2. Jako druhé doporučuje sv. Tomáš pláč, který uvolňuje slzy, vnitřní napětí a křeče. Ježíš nás nepovolal k tomu, abychom se halili do patosu nedotknutelnosti. Je-li situace špatná, můžeme být smutní, dokonce musíme, když se jedná o ztrátu duší. Ježíš sám nad Jeruzalémem plakal (Lk 19,41).
Proč by nemohli rodiče nad svými dětmi, prarodiče na svými vnuky plakat, když odpadli od Boha? Proč by kněz nemohl dát před svatostánkem volný průchod svým slzám, když jemu svěřená srdce zůstávají tvrdá? Ba co více: Vzpomínám si na slavný příklad svaté Moniky, která se za svého syna dlouhá léta modlila, trpěla a plakala. Jeden kněz jí řekl prorocká slova: „Jdi v pokoji, není možné, aby syn tolika slzí byl ztracen.“

3. Jako třetí lék proti smutku doporučuje sv. Tomáš přátelství. Přátelství spočívá v souzvuku srdcí a je to Boží dar. Když se v pohanské poušti cítíme opuštění a osamělí, jsou dobří přátelé nezbytní: lidé, se kterými je člověk na stejné vlně. Lidé, kterým můžeme otevřít své srdce, léčí už tím, že si udělají čas, aby byli s námi a vyslechli nás. Právě pro lidi v celibátu jsou duchovní přátelé nezbytní, aby mohli žít svůj stav a přesto se stali schopni navázat vztahy nebo schopnými zůstali. Ve smutku této doby potřebujeme radost, protože slovo, které nás opravdu potěší a pomůže nám, si nemůžeme říci sami!

4. Melancholie vytváří mlhu, ve které skutečnost nevidíme takovou, jaká je. Proto lékem proti smutku je dychitvý pohled na pravdu, na skutečnost. Smutný říká: „Nikdo mě nemá rád!“ nebo „Všechno je proti mně!“ Takové výroky nejsou pravdivé, jsou vždy výrazem emocionální slepé uličky. Jak moudrý byl svatý Tomáš, když uvádí holou realitu jako východisko ze slepé uličky smutku: vždy se najde někdo, kdo nás miluje! To není nic zvláštního v Boží milostiplné skutečnosti.
Snad pochází naše církevní frustrace z toho, že nejsme Bohu dostatečně vděčni za divy a znamení, která již kolem nás způsobil. Zapomínáme poděkovat Pánu jako oněch devět uzdravených malomocných. Nebereme na vědomí skutečnost a dáme se oklamat, že všechno je marné. Proto je třeba otevřít oči, i v mlze zazáří jasně Boží světlo milosti, i v době frustrace se dějí četná obrácení a rozmnožují zástupy svatých.

5. Svatý Tomáš Akvinský nebyl nějaký léčitel či guru, nýbrž asketický dominikán. Ale věděl, o vzájemném ovlivňování duše a těla, a proto doporučil jako prostředek proti trudnomyslnosti koupel a spánek jakožto opravdu účinné antidepresivum, které pomáhá odbourat stres a vnitřní napětí. Spánek není sice kouzelný proutek, který vyřeší problémy sám o sobě. Ale kdo nechá někdy svůj církevní aktivismus stranou a pořádně se vyspí, může to pokládat za Boží znamení, protože svým věrným ho dává Pán ve spánku (Ž 127,2). Že zde je třeba dbát na míru a vnitřní motivy, je samozřejmé.
Je to velké nebezpečí, když my, kteří se chceme nasadit za šíření evangelia, se necháme ochromit smutkem a frustrací. Přirozeně, i nálada deprese přijatá jako Boží znamení je plodná. Na druhé straně je naší povinností, abychom se udržovali fit. Máme a musíme podniknout vše, abychom se udržovali v dobré náladě a v důvěře: nikoliv pro nás samotné, ale pro záchranu duší.

Bůh nechce, abychom byli vnitrocírkevní frustrovaní neurotici, protože pak bychom nikoho nepřitahovali. A my jsme přece rybáři, pro které platí. Duc in altum – Zajeď neohroženě a s důvěrou na širé moře! Proto můžeme s vděčností přijmou pět rad sv. Tomáše. Tyto léky skutečně potřebujeme, protože boj proti naší malomyslnosti je již současně kus boje pro Boží království.



Vision 2000 – 6/2004; S.50/2004

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod