The Year After: Černá Madona Brněnská

 

Uběhl rok od chvíle, kdy jsme mohli na prknech činohry Mahenova divadla v Brně po dlouhých desetiletích spatřit divadelní představení, které nás zavedlo do slavné doby našeho města. V roce 1645 naši předci hrdinně ubránili město Brno před jeho dobitím, když ho obléhala dvacetinásobná převaha švédských vojsk. Sami účastníci těchto bojů mluví o „hmatatelném“  zázraku, tedy o skutečnosti, která se nedá na základě pouhé racionality dostatečně vysvětlit. Ostatně, proč by si jinak dvacetinásobná přesila profesionálních vojáků neměla během krátké chvíle a bez potíží poradit s hrstkou nadšenců a amatérských obránců Brna. Nesmíme ovšem zapomenout na podstatné, totiž, že samotnému zázraku předcházela víra v Boží moc a pomoc, na přímluvu Panny Marie Svatotomské, která se těšila nebývalé úctě a důvěře. A v tom byl asi největší kámen úrazu pro kritiku, která po premiéře nenechala  na sebe dlouho čekat.

Představení bylo relativně hojně kritizováno v tom smyslu, že obsahovalo pouze banality, klišé, nebo že mělo liknavou dramatičnost… Popravdě řečeno, sama kritika byla ukázkou pouhých floskulí a vytýkaných banalit. Pokud ovšem někdo očekával představení podobné přihlouplým amerických trháků třetí kategorie, jež do nás cpou různé televize vrchem spodem, pak vůbec, ale vůbec nepochopil záměr autorů.

Nemá smysl vést nesmyslné diskuze o umělecké úrovni představení, neboť zmiňované kritiky spíše a bohužel odrážely dlouhodobý neklidný stav, který byl na činohře Mahenova divadla, než úroveň samotného představení. A za té situace by se pravděpodobně hodilo - v té době pro žádoucí kritiku - jakékoli představení. Z toho tedy plyne, že sama kritika by měla přiznat evidentní díl nekritičnosti a nekompetentnosti při posuzování děje.

A nakonec, ať chceme či ne,  nelze obejít tyto otázky, které logicky vyvstávají z oné „nekritické kritiky“:

- bránil by dnes někdo naše město, kdyby bylo „obléháno“ za obdobných podmínek?
- prosil by ještě někdo v modlitbě o pomoc Nejvyššího, pokud bychom se nacházeli  v podobném nebezpečí?
- proč si nevážíme slavných období našich dějin?
- může tzv. ateista objektivně a nezaujatě přistoupit ke skutečnosti „zázraku“? (Obdobně jako slepý, kdyby chtěl hodnotit krásu obrazu, či hluchý nádheru symfonické skladby.)
- neměl by spíše v pokoře a v pravdě, které se dnes nenosí přiznat, že na to nemá, namísto toho, aby se tvářil bohorovně?
- proč ze strany křesťanů byla naprosto většinová reakce v pouhém mlčení?

Černá Madona, tak jako v dávné minulosti i dnes, je na svém místě ve starobněnské bazilice. Neustále pomáhá těm, kteří prosí o její mateřskou pomoc v jakékoli situaci, neustále je uctívána těmi, kteří ji milují jako svou matku. A co s loňskou „nekritickou kritikou“? Klasik by asi řekl: „ach, kdeže loňské sněhy jsou…“ a my můžeme s naprostým klidem dodat: „už nejsou“. 

Na závěr bychom chtěli popřát čtenářům místních médií, aby v tom, co čtou, či budou číst, objevovali alespoň někdy nějakou objektivitu a minimální pravdivost.


PS: tímto textem v žádném případě nebylo v úmyslu sdělit, že inscenace byla naprosto bezchybná; k širší analýze by totiž ale bylo zapotřebí jak tvůrců samotného představení, tak také jejich poradců.

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod