Christoph kardinál Schönborn, OP:
Obnova pokoncilní teologie

Mons. ThDr. Christoph kardinál Schönborn OP, nar. 1945 Skalka u Litoměřic, kněžské svěcení 1970, studium v Paříži a ve Fribourgu, profesor dogmatiky ve Fribourgu, od září 1995 vídeňský arcibiskup.
Tento článek je přepisem a překladem přednášky určené rektorům a spirituálům, kterou měl mons. Schönborn v rámci „vzdělávacího kursu pro vychovatele“. Tento kurs pořádá každé léto Akademie Regina Apostolorum.

Studium teologie prošlo v několika  uplynulých desetiletích velkou metodologickou krizí. Jak se tato krize projevovala a jaké byly její příčiny? Jak lze teologii pomoci v současnosti?

Svá filosofická a teologická studia jsem začal v r. 1964, tedy v době, kdy pozice teologie v církvi byla značně otřesena. Velkou krizi teologie v průběhu II. vatikánského koncilu a po něm znám z vlastní zkušenosti. Zde bych chtěl tuto krizi, která trvá už třicet let, nejprve stručně představit a posléze také naznačit možná východiska ze situace, v níž se současná teologie nachází.
Novoscholastika, na níž bylo po celá předchozí desetiletí založeno veškeré teologické vzdělání, přišla v polovině šedesátých let o své výsadní postavení. Tento fakt nelze hodnotit pouze záporně: novoscholastická teologie měla i své slabiny. Současně však měla jednu velkou přednost: byla pro všechny teology jakýmsi „společným základem“, poskytovala jim společný jazyk a společnou metodologii. Veškeré teologické uvažování se vztahovalo k jednomu a témuž systému. Ten měl možná i své chyby, zároveň však umožňoval vzájemné porozumění a společný náhled na určitou problematiku.

Historická metoda

První velká krize teologie souvisela s problematikou dějin. Novoscholastické teologii se začalo vytýkat, že je antihistorická, že se pohybuje v jakémsi bezčasí; jakoby víra a teologie neměly žádné dějiny. Vnesení historického rozměru do teologie lze hodnotit jednoznačně kladně. V dokumentech II. vatikánského koncilu týkajících se vzdělávání kněží se zdůrazňuje, že je třeba uplatňovat vývojové hledisko, studovat, jak se jednotlivé problémy rodí a jak se pak v průběhu dějin řeší; že je tedy třeba zabývat se například jednotlivými vývojovými stádii teologie nebo se zamýšlet nad tím, jak se v průběhu dějin rodila jednotlivá kristologická dogmata. Je tedy důležité pochopit kontext víry. Velice důležité bylo také zjištění, že i Písmo lze studovat z historické perspektivy, že Písmo nespadlo z nebe, že Boží zjevení je dějinný fakt a samo má své vlastní dějiny.
Tento historický přístup však skrývá i určité nebezpečí: nebezpečí relativismu a historismu. Vzniká dojem, že všechno je vysvětlitelné z historických souvislostí. Hledání pravdy a tázání se po předmětu teologie se nebezpečně vytrácejí a zkoumají se pouze historické kořeny jednotlivých problémů. Ve většině dnes vydávaných učebnic teologie je studentu nejprve vyloženo, co o dané skutečnosti říká Bible, pak se seznamuje s názory církevních Otců, po nich přijdou na řadu středověcí teologové a nakonec jsou představeny moderní koncepce. V některých z těchto učebnic lze na posledních deseti stránkách (zde možná trochu přeháním) a v závěrečném shrnutí najít dokonce i stanovisko učitelského úřadu církve. Našel chudák student, který takto získal přehled o všech možných přístupech k danému problému, opravdu předmět svého studia, nebo se pouze naučil, jaký názor na ten či onen problém měl ten který teolog? Dějiny dogmatu jsou samozřejmě důležité, nesmějí nás však přivádět k relativismu, nesmíme kvůli nim zapomínat na to, co hledáme především, jinak bychom mluvili pouze o jednotlivých teologických stanoviscích a náhledech a o ničem jiném.

Metoda modelů

Relativismus je nebezpečný ještě v jiné své podobě: jakožto metoda modelů, která je v současnosti rozšířena především v anglosaském světě. Na této metodě je založeno mnoho učebnic současné teologie, v nichž jsou představeny různé modely kristologie, eklesiologie, atd. Taková učebnice se pak ze všeho nejvíc podobá katalogu automobilových modelů, kde figurují Chevrolet, Mercedes, Volkswagen a další jména. Vyber si model, který se ti nejvíc líbí! Nebezpečí této metody spočívá v tom, že „model učitelského úřadu církve“ a takový „model Hans Küng“ jsou zde považovány za rovnocenné, za svým způsobem identické. Do učebnice jsou prostě vybrány určité modely, ale důsledná analýza víry chybí. Studium teologie však není otázkou modelů, ale otázkou pravdy.

Autoři

Třetí nebezpečí této nové teologie spočívá v tom, že autor se stává důležitějším než obsah. Osobnosti autora věnujeme větší pozornost než jeho učení, a tak se někteří teologové označují za balthasariány, jiní za bultmanniány a podobně.

Encyklopedismus

Čtvrtá nesnáz je patrná především na Západě, ale pravděpodobně zasahuje celou církev. Já jí říkám „tendence k encyklopedismu“. Z teologie se stává jedna velká encyklopedie. K sepisování encyklopedií Západ tíhne už od 18. století, kdy se osvícenství snažilo shrnout veškeré lidské poznání do velkých encyklopedií. Výuka teologie se z velké části změnila v encyklopedii přístupů, modelů a autorů, v níž však chybí spojitost a strukturovanost. V závěru teologických studií znají studenti o své víře pouze útržky, ucelený a zároveň vnitřně strukturovaný pohled na víru postrádají.

Zkušenosti z druhé ruky

Pátý bod bych definoval jako tendenci k podružnému: ta se projevuje zdůrazňováním toho, co je vedlejší, studiemi „z druhé ruky“ a rozmělňováním každé původní zkušenosti. Lidé dnes už nemají přímou zkušenost s uměleckými díly, je jim známo jen to, co jiní o jednotlivých uměleckých dílech říkají; neprožívají hudbu přímo, ale poslouchají kompaktní disky. Všechno je odvozené: přímá zkušenost vymizela. Nová informační média, jako je dnes například Internet, tento příliv odvozených zkušeností ještě zesilují.
Příliv studií z druhé ruky se nevyhnul ani teologii, stačí prolistovat doktorské práce vzniklé na našich akademiích: jde z nich strach. Tatáž tendence postihuje i dnešní univerzity. Vznikají na nich například rozsáhlé práce o žluté barvě v Yatesových básních (já osobně nevím, zda Yates používal ve svých básních barvy, či ne) nebo o tom, jak ten či onen autor používá čárku. Takovéto práce pravděpodobně nečtou ani profesoři, nicméně studenti jsou stále nuceni zabývat se těmito podružnými tématy, která jsou pro pochopení velikosti uměleckého díla k ničemu. Vznikají práce o bezvýznamných autorech (o kterých za deset let nikdo nebude vědět), zatímco velké mistry nikdo nezná.

Stav nouze

Situace, v níž se teologie v současnosti nachází, by se dala popsat slovy „stav nouze“: chybí opravdová velikost ducha i nové, inspirativní podněty. Velcí teologové tohoto století, jako Lagrange, Henri de Lubac, Yves Congar, Hans Urs von Balthasar nebo i Karl Rahner, už patří minulosti. Nyní prožíváme hubená léta, putujeme pouští. Pokorné uznání, že se nacházíme v klíčovém okamžiku dějin teologie, nás vede k tomu, abychom začali pracovat na lepší teologii, než je ta současná.

Několik východisek

Dovolte mi nyní, abych navrhl několik východisek ze současného stavu.

l. Je třeba opět pěstovat zdravou teologii

„Zu den Saken“! – „Přímo k věcem!“, volali fenomenologové na počátku našeho století. Dnes bychom mohli volat: „Zpět k vlastnímu předmětu studia!“ Teologie musí usilovat především o ucelený pohled na svůj vlastní předmět. Ze všeho nejvíc ji nemá zajímat to, co o Kristu říká ten či onen teolog, právě naopak, musí neúnavně objevovat samotného Krista a pronikat jeho tajemství. Teologie je prostředek, s jehož pomocí lze poznávat skutečnost samu. Jak? A jak porozumět Kristu, církvi, Nejsvětější Trojici, svátostem, morálnímu životu či eschatologii? Jak zodpovědět jiné velké otázky, které si teologie klade?
Moji první studenti se na mě neustále obraceli s otázkou: „Jakou linii zastáváte vy?“. Chtěli vědět, zda jsem balthasarián, rahnerián, hegelián či ... . Odpovídal jsem jim: „Musím se vám přiznat, že já žádnou linii nezastávám. Jde mi o jedno jediné: dozvědět se, kdo je to Kristus, a do svého hledání zapojit i vás.“
Kdo je to Kristus? Zde je cesta teologie. Získáme-li o něm nějakou novou, lepší představu díky některému z teologů, je to naprosto v pořádku. Já se však na prvním místě nestarám o to, abych vypracoval nějakou svou vlastní metodu, svou vlastní teologii, kterou bych pak bránil proti všem ostatním. Především mi jde o to, abych se přiblížil ke skutečnosti. Jakou roli hraje v tomto mém úsilí historická metoda? Mezi jedním konkrétním náhledem na předmět teologie a dějinami těchto jednotlivých náhledů existuje neustálé napětí. Na dějiny je však třeba nahlížet z hlediska předmětu, jímž se teologie zabývá. Co říkají o Kristově tajemství církevní Otcové? Nechme se vést jejich postoji a jejich kritérii. Dějiny nejsou sledem jednotlivých, relativních přístupů k předmětu studia, naopak: podstatné je to, že se k tomuto předmětu skutečně stále více přibližujeme. Právě takto církev vždy uvažovala o dějinách dogmatu, právě tuto metodu si zvolil kardinál Newmann: Je třeba uvědomit si, že při studiu teologie se jedná o předmět naší víry, o němž uvažujeme spolu s těmi, kdo šli cestou víry před námi.
S tím, jak se v průběhu staletí teologové stále více přibližovali k předmětu svého studia, stále lépe také chápali proces postupného utváření dogmatu, tohoto vlastního předmětu teologie. Zásadním a nejdůležitějším úkolem je proto opustit encyklopedismus a vrátit se k vlastnímu předmětu teologického studia.
 

2. Vrátit se k velkým teologům

Jak je to smutné, ztrácet čas s druhořadými autory! Čtěme svatého Ireneje, čtěme svatého Anselma, církevní Otce, svatého Tomáše Akvinského, svatého Bonaventuru, a nerozptylujme se četbou všech těch nepodstatných prací, které dorazí na pulty našich knihkupectví. V Německu je každý rok publikováno 7000 teologických článků. Může vůbec někdo přečíst tuhle hromadu papíru bez újmy na zdraví? Pro studenta teologie je mnohem lepší, když si přečte Vyznání svatého Augustina než nějakou knihu o svatém Augustinovi.  Seminarista, který našel zalíbení v některém z velkých teologů, bude jistě schopen rozeznat vybranou krmi od pokrmu typu fast food. Mnohé z toho, co dnes obíhá na teologickém trhu, nikoho skutečně nenasytí. Seminaristy je třeba povzbuzovat k tomu, aby začali číst díla velkých mistrů. V jejich knihovně by vedle Bible a katechismu měla být i díla velkých teologů: svatého Augustina, církevních Otců, alespoň jednoho ze středověkých učenců a také knihy sepsané velkými učiteli duchovního života. Je však třeba vybrat skutečně to nejlepší.

3. Světci jsou opravdovými teology

Položíme-li si otázku, co je to vlastně teologie, musíme se vážně zamyslet nad slovy svatého Tomáše Akvinského o soupřirozenosti s předmětem. Studium jazyků je důležité – latina, řečtina, a pokud možno i hebrejština – ale nestačí. V seminaristovi by měla také růst soupřirozenost s předmětem, jímž se zabývá. Jinými slovy: člověk se učí nejen prostřednictvím inteligence, ale též prostřednictvím zkušenosti. Svatý Tomáš následuje Dionýsia Areopagitu a mluví o pati divina – ne pouze proto, abychom se přiblížili k božským věcem, ke skutečnosti Boha – ale především proto, abychom ji zakusili sami na sobě, abychom se tím, co studujeme, nechali utvářet, aby nás předmět našeho studia proměňoval. Soupřirozený s tím, co studuji, jsem tehdy, když mám k předmětu svého studia důvěrný vztah.
Nejlepší formace se nám dostává tehdy, máme-li ke Kristu osobní vztah, jsou-li naše myšlenky a naše srdce vedeny Duchem svatým, proměňuje-li milost naše navyklé způsoby chování. Potom usuzujeme teologicky: ne pouze rozumem, ale též srdcem. Potom náš úsudek nepramení pouze z intelektuálního poznání, ale též z duchovního nazření, které nám umožňuje rozlišit, co je dobré a co špatné. Právě proto je velmi důležité, aby studenti teologie četli díla světců. Opravdový teolog v sobě spojuje velké intelektuální schopnosti s pravou svatostí.
 

Studium a modlitba

Moje poslední poznámka se týká vztahu mezi studiem a modlitbou. Každý ví, že při studiu je důležité modlit se, ale přesto stojí za to na tento vztah znovu upozornit. Teologie je hluboká jedině tehdy, je-li promodlená. Toto hledisko nám také pomáhá zhodnotit duchovní kvality autorů, které doporučujeme seminaristům, studentům nebo osobám, které vedeme.
Na závěr mi dovolte ještě několik slov o scholastice. Scholastika, a zvláště neoscholasticismus, byly v uplynulých desetiletích v opovržení. Podle mne jsou však staré učebnice teologie stále užitečné, protože v nich lze nalézt zásadní věci. Když jsem začínal učit, občas jsem si potají v těchto učebnicích listoval, když jsem se chtěl o nějakém problému dozvědět něco konkrétního.
Tyto učebnice nám mohou pomoci ještě dnes, protože náš jazyk, naše pojmy a naše úsudky potřebují zpřesnění a protože potřebujeme pěstovat systematický přístup k teologii. Odpověď na tuto výzvu naší doby nám nabízí Katechismus katolické církve, ale o tom snad až někdy jindy.
 

Z italského Sacerdos I/1, 1997 přeložila Markéta Zettlová

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod