Co soudí Hans Urs Von Balthasar o aktivitě laiků?

Angelo Scola: Příští synoda se bude zabývat úlohou laiků v církvi. Máte k tomu nějaké myšlenky?

Hans Urs von Balthasar:

Ano, myslím, že tady je nutné říci něco důležitého, co se ovšem týká některých zemí více než jiných. Úvodem s rostoucím podivem konstatuji, že základní výpovědi z Lumen Gentium, že totiž „každý má zůstat v stavu, v němž je povolán," jak říká Pavel (l Kor 7,20), a v něm má usilovat o úplnou svatost a lásku, jsou mnohdy zapomenuty. Odkud by jinak pocházel nápor laiků na prostor klerikálů, nápor mezi muži i ženami? Karl Rahner by všechny tyto laické teology a teoložky započítal jednoduše ke kléru, a to by se leckterému z nich asi líbilo. Ale nenamítám nic proti tomu, že si mnozí křesťané osvojují z vědy o Bohu trochu více, než je či bylo běžné; je to výborné, pokud přitom nezapomínají na svou základní funkci a úlohu laiků. A že jednotlivcům záleží na tom, aby nastoupili nějakou – podle Rahnera skutečně klerikální – službu, je pochopitelné i přípustné. Ale pohled na celý tento jev nás nutí k zamyšlení: na jedné straně tu máme mnoho „laických teologů", kteří si přejí, aby mohli vstoupit na profesionální klerikální pole, ovšem za podmínek, které by si chtěli klást sami a které úřední církev nemůže uznat; na druhé straně tu máme místa – pro církev nejvýše důležitá! – kde by měli být laici, ale jsou dalece prázdná. Mezi prvními, kteří klepou usilovně na klerikální bránu a rádi by ji nezvratnými argumenty otevřeli („však nás budou ještě potřebovat"), je pochopitelná hořkost, jestliže se jejich naléhání nevychází vstříc (nejen protiřímský, nýbrž protiklerikální afekt u těch, kteří se tlačí do klerikálna) – a na druhé straně je téměř nemožné najít dnes schopné mladé katolické novináře, spisovatele, vydavatele, zástupce mnoha dalších světských povolání, která ani nedokážu všechna vypočítat. Mnozí laičtí teologové, kteří jinde nepořídí, jsou jistě v takových místech přijati, ale je otázka, zda tím dosáhnou svého pracovního cíle, stejně jako je otázka, zda by se mnozí z nich vlastně neměli stát kněžími, jak si také církev ve své moudrosti přeje.

Vím, milý a vážený příteli, u Vás je tomu zcela jinak než u nás, ale nemohu si pomoci, abych nevyslovil, když pozoruji Vaši italskou situaci, znovu údiv. Pokud se nemýlím, existují u Vás příslušníci církevních hnutí, kteří vynikají ve své světské práci. Právě oni vytvořili tak úžasné věci, jako Vámi hrazený týdeník a měsíčník, jako Vámi vedené nakladatelství, „Institut pro zprostředkující studie" a ví bůh co všechno ještě, co se zrodilo a bylo uskutečněno z Vaší křesťanské tvůrčí fantazie. To všechno u nás, kde je pole ovládáno inflací laických teologů, chybí. Musíme však k tomu asi dodat, že bychom potřebovali takříkajíc „kolektivní fantazii", která vládne ve Vašem hnutí, abychom potřebnost těchto různých projektů nejen objevili, nýbrž také společně realizovali. Tam, kde se nedostává takové společné myšlení a plánování, zůstává ovšem nutně jen u přání, která jednotlivci připadají neproveditelná. Když potom v sdruženích laiků někteří pojmou úmysl, že zasvětí svůj život niterněji Bohu tím, že budou žít v chudobě, čistotě a poslušnosti, mají na to církevně právo, jako je má každý křesťan, aniž by se něco měnilo na jeho laickém stavu, stejně jako se nic nemění na stavu světského kněze, když se řídí evangelními radami.

Hans Urs Von Balthasar: Kordula anebo vážný případ, Křesťanská akademie Řím, 1987, str. 166-167

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod