Komunismus v nás aneb kam samet ještě zcela nedorazil...

Před nedávnem jsme mohli slyšet různé "Ódy na radost" v souvislosti s patnáctým výročím tzv. "Sametové revoluce", která nám měla přinést demokratický režim. Míra demokracie jakéhokoliv státu se posuzuje i podle vůle politické reprezentace s níž se zasazuje o dodržování spravedlnosti. Jak na tom skutečně jsme, nechť si čtenář odvodí sám. Rovněž může pochopit, proč je v naší krajině velké množství zdevastovaných památkových objektů.

Bývalý komunistický režim, v rámci likvidace zejména řeholních řádu Církve římskokatolické, zabavil těmto řádům v 50-tých letech minulého století velké množství nemovitostí. Jenom z malé části se tak přitom stalo v souladu  s tehdy platnými právními předpisy. Z rozhodující části tak tento režim učinil pouze fakticky bez jakéhokoliv právního důvodu. Z toho vyplývá, že vlastnické právo příslušných řeholních řádů k tomuto jejich majetku nikdy nezaniklo a dosud bez přerušení trvá. Tomuto vlastnickému právu pak také poskytovaly české soudy odpovídající soudní ochranu, a to do té doby, než do jejich rozhodování v této věci zasáhl svým bezprecedentním judikátem Nejvyšší soud ČR. Tento judikát byl vydán dne 29.5.1997 jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR číslo jednací 3 Cdon 404/96. Tento rozsudek  vyšel ze zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů, který obsahoval taxativní výčet některých nemovitostí z majetku řeholních řádů, jenž jim měl být přednostně vydán za účelem urychlené obnovy jejich obvyklého řeholního života. Nejvyšší soud přitom vytvořil zcela absurdní právní konstrukci, podle níž se tento zákon má vztahovat na veškerý nemovitý majetek řeholních řádů, který jim byl zabaven bývalým komunistickým režimem, přičemž s těmi nemovitostmi, o nichž vůbec nehovoří, prý tento zákon spojuje opačné právní účinky, než s nemovitostmi, o nichž hovoří. V tomto smyslu je tedy třeba tento zákon vykládat tak, že za majetek řeholních řádů lze považovat pouze ty nemovitosti, které jsou výslovně označeny v  citovaném zákoně, přičemž ostatní nemovitosti nadále za majetek řeholních řádů považovat nelze. Tato právní konstrukce zcela odporuje známému a všeobecně uznávanému interpretačnímu pravidlu, podle něhož zákon s těmi věcmi, o nichž nehovoří, spojuje nikoliv opačné, nýbrž žádné právní účinky. Touto svou právní konstrukcí pak navíc nejvyšší soud zcela překroutil smysl uvedeného zákona, když ze zákona restitučního učinil de facto zákon konfiskační.

V době po vyhlášení výše označeného judikátu pak Nejvyšší soud ČR vydal v tomto smyslu již desítky svých rozhodnutí, na nichž je dále velmi znepokojivé to, že v těchto rozhodnutích tento soud pouze jen opakovaně odkazuje na sebe sama, stereotypně opisuje svoje stále stejné fráze a zcela vrchnostensky přezíravě ignoruje veškeré konkrétní námitky, vznášené v této věci příslušnými řeholními řády. Naposledy  se tak stalo např. v rozhodnutí tohoto soudu číslo jednací 20 Cdo 2370/2003 ze dne 31.8.2004.    

Další vážná právní slabina výše zmíněné právní konstrukce dále spočívá  v tom, že skutečným vlastníkům příslušných věcí je odmítána soudní ochrana jejich vlastnického práva, aniž lze v rámci této konstrukce uspokojivě zodpovědět otázku, komu tedy majetek odňatý řeholním řádům bez právního důvodu ve skutečnosti patří. Za této situace nelze tuto otázku vyřešit jinak, než novým zákonem, který by konfiskace církevního majetku bez právního důvodu dodatečně výslovně legalizoval. Takový zákon je však v současných podmínkách neprůchodný, neboť by českému státu mohl způsobit značné potíže zejména v institucích Evropské unie. Zdá se tedy, že představitelé státní moci v ČR jsou srozuměni s tím, že zejména za moc zákonodárnou bude příslušnou špinavou práci, tzn. legalizace krádeže církevního majetku, jakýmsi neveřejným až pokoutním způsobem vykonávat justice. Tuto nedůstojnou roli justice v této věci zatím bohužel toleruje i Ústavní soud ČR.

To vše zároveň ukazuje i na to, že vrcholné justiční orgány této země v této věci spíše plní politickou objednávku, než aby poctivě hledali právo. V tomto smyslu se tedy tyto orgány nechovají nezávisle, a tím poškozují dobré jméno nejen české justice, ale dnes i justice EU jako celku. Tomu by se pak jak justiční orgány EU, tak i jejích jednotlivých členských zemí, měly odpovídajícím způsobem bránit.  

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod