Chybí vám při mši skákání? To není její nedostatek.

V poslední době intenzivně hledám, chci vyzkoušet různé cesty. Křesťanství je mi zatím nejbližší. Navštívila jsem několikrát setkání různých hnutí,kde se hodně zpívalo, tleskalo, lidé hovořili o svých zkušenostech s Ježíšem… Tato setkání mě velmi „nabila“. Na katolické mši se mi to nestalo. Proč musí vaše bohoslužby být tak vážné a studené?

Lidská láska, vášeň, neklid srdce, touha a naděje nejdou zachytit vědeckým článkem v odborném časopise. Pokud se jich chceme dotknout, nemáme jiné cesty než umění.

To, oč jde při mši svaté, vyjadřuje teologie neobratně slovy „zpřítomnění Ježíšovy oběti na kříži“. Nikdy nepochopíme, co se za těmito několika slovy skrývá. Když Ježíš slavil s apoštoly poslední večeři, poprvé zde zpřítomnil, co se mělo odehrát za několik hodin na Golgotě a co se od té doby zpřítomňuje pokaždé, když kněz nad chlebem a vínem vyřkne ona Ježíšova slova. Do toho, co vypadá jako kousek chleba  a trocha vína, se vměstnává Ježíšova smrt, Boží láska, která to s člověkem myslí tak vážně, že slučuje neslučitelné pojmy: Bůh a ponížení, Bůh a utrpení, Bůh a smrt. Před člověkem se otevírá hluboká propast nepochopitelného tajemství. Kdyby nás někdo požádal, abychom mu přesně vysvětlili, co se děje při mši, bylo by asi nejpříhodnější mlčet.

V kostelech už neležíme na boku kolem velkého stolu a nejíme hořké byliny a skopové maso. Církev se místo toho snažila nějak vyjádřit, co se při mši děje. A k tomu nezvolila teologickou přednášku, ale liturgický jazyk. Všechna gesta jsou svým způsobem podobné hudební skladbě nebo básni. Má se jimi totiž vyjádřit nevyjádřitelné.

Pokud někdo začne mluvit o svých touhách a nadějích, pochopíme z toho jen to málo, co se mu podaří vměstnat do slov. Napíše-li však báseň, je v ní mnohem víc. Pokud někdo mluví o Bohu, je odkázán pouze na slova. Myslím si, že toho, co se vyjadřuje v eucharistii, se lze více dotknout tam, kde se mluví  jinak než slovy – a jeden z těchto způsobů je liturgie.

Mluvit o ní jako o vážné, studené a přežité jen proto, že se při ní obvykle neskáče a netleská, mi přijde podobně jako být znechucen Bachovou hudbou, protože se při ní nedá pořádně tancovat polka. Když Bach skládal svá díla, nabízel svým posluchačům víc než jen odreagování a zábavu. Chtěl jim nabídnout dotyk tajemství. To, že liturgii mše sv. schází skákání a tleskání, nemusí být její nedostatek. Může to být proto, že člověka vede mnohem dál než jen k tomu, aby se nabil a pořádně odvázal.

P. Pavel Petrašovský, farář v Dýšině, KT 26/2012

Pozn.:

Jak tanec během liturgie vnímá ve své knize Duch liturgie kard. Josef Ratzinger (Benedikt XVI.):  „Tanec není výrazovou formou křesťanské liturgie... Je zcela nesmyslné, když se  při pokusu „zatraktivnit“ liturgii vkládají taneční pantomimy (pokud možno  profesionálních tanečních skupin), které pak často sklízejí potlesk (jenž je ve své podstatě oprávněný). Vždy když při liturgii zazní potlesk lidskému konání, je to určitým znamením toho, že jsme zcela opomněli podstatu liturgie a nahradili ji určitým druhem nábožensky laděné zábavy. Takováto atraktivita  dlouho nevydrží. Na trhu nabídek lákajících k trávení volného času, který  očividně zahrnuje i náboženské formy jako něco, co vyvolává příjemné vzrušení,  není možné v konkurenci obstát... Liturgie může přitáhnout lidi pouze tehdy,  když nehledí sama na sebe, nýbrž na Boha, když ho nechá vstoupit a jednat... Žádný křesťanský ritus tanec nezná.“ (Duch liturgie, str. 174)