Probuď se a utvrzuj zbytek,
který je už na vymření (Zj 3,2)
aneb Kde je Církev dnes nejvíce ohrožena
Nejde o ohrožení zvenčí. Ta
ohrožení je možno tak nějak odhadnout a protivníci nejsou neznámí.
Francouzská revoluce sice svých cílů plně nedosáhla, ale její iniciátoři
by jistě měli radost, že Církev jejich program z velké části převzala:
svobodu, rovnost a bratrství.
Svobodné zednářství vniklo po Druhém vatikánském koncilu hluboko do Církve
a obsadilo velký terén (např. oblast liturgie). Masový odpad od Boha (ne
pouze od Církve!) činí z Církve malé stádce, které se však nemusí obávat
(srov. Lk 12, 32).
Finanční tíseň, která dnes celé diecéze takřka žene do konkurzu (autor
má na mysli například situaci v Německu a Rakousku), nelze podceňovat. Umím
si však představit, že z tohoto nedostatku se může stát hojivá nouze.
Mohla by nás zbavit mnoha institucí a papírové pastorace a umožnit Církvi,
aby se opět stala chudou, ale apoštolskou.
Materialismus, nezadržitelná sekularizace, koketování se všeobecným světovým
náboženstvím… K tomu řekl Hubert Luthe, biskup v Essenu: „Nejhorší
nebezpečí, které zde nyní hrozí křesťanské víře, je, pokud dobře vidím,
ani ne tak rostoucí bezbožnost nebo již dlouho působící materialismus, ani
otupělost srdce. Nejvlastnější nebezpečí spočívá ve zlehčování
evangelia těmi, jimž bylo svěřeno.“
Ještě ovšem zbývá jmenovat největší a nejpříšernější moc: ďábla.
Napadá Církev zvenčí i zevnitř a má dnes ještě tu výhodu, že je široce
popírán, a proto ho lidé neberou vážně. Je to prý jen taková šifra pro
zlo, nic víc. Ale proti všem těmto nebezpečím, které Církvi hrozí zvenčí,
platí Kristovo slovo: Brány pekelné ji nepřemohou (Mt 16,28).
Největší nebezpečí hrozí Církvi zevnitř. Srdce Církve je nemocné. Hrozí
mu život ohrožující infarkt. I srdce Církve má dvě komory: Eucharistii a
kněžství.
Nejistota, pochybnosti, zneužívání, odpad, neúcta… těžce poškodily
srdce Církve. Mnohdy ti postižení, kněží i laici, vůbec nevědí, co dělají,
když si s liturgií a s Eucharistií dělají, co se jim zlíbí. Omlouvat je však
nelze. Jejich hříchem je neposlušnost. Jiní dokonce vědí, co dělají (intercelebrace),
a chtějí tuto jednotu Církve obnovit jako fait accompli. Co přitom ztrácíme,
je Eucharistie i kněžství.Vnitřní rozkladný proces pokročil více, než
si většina pastýřů myslí.
Kněžství
Už dávno se nejedná pouze o
(malý) počet kněží. Věřících ubývá proporcionálně nebo ještě
rychleji než kněží. Mnohem nebezpečnější je tzv. „krize identity kněží“.
Základ, na kterém jsme kdysi stáli, už není nosný. V knězi dnes lidé
hledají člověka, nikoliv Krista, který je v něm. Mnohdy jsou samotní kněží
přesvědčeni o tom, že laici mají větší možnosti. Na základě překonaných
pastoračních celků a pastoračních metod, které jsou s tím spojeny, vytvořilo
se „laické kněžství“. Protože na mnoha místech schází kněz, ale je
třeba uspokojovat „náboženské potřeby“ věřících, musí pastorační
asistenti a asistentky volky nevolky přejímat úkoly kněží.
Je posvěcený kněz skutečně potřebný a v čem spočívá jeho
nenahraditelná služba? Jsou to jen konsekrační slova a moc rozhřešení?
Pak zbyla knězi už jen jedna funkce. Proč tedy Církev nesvětí osvědčené
muže a ženy? Nevytváří si sama stav nouze? Nejsou to jen ojedinělí kněží,
kteří čekají na to, až to Řím konečně vzdá. Ti samozřejmě nehorlí
pro kněžská povolání. (Není mým úkolem zastávat „protidůkaz“, nýbrž
chci jen upozornit na nebezpečí.)
Nouze kněží, především mladých, přichází ještě z druhé strany: přetíženost,
nemoci, osamocenost. Mladí kněží, kterým ještě chybí zkušenost, musí převzít
dvě, tři farnosti. Nikdy nezapomenu, jak mě rodiče jednoho takového kněze
pozdravili: „Pane arcibiskupe, vy nám toho mladého kněze uštvete.“
Zahanben jsem odpověděl: „Ano, máte pravdu. A já se snažím ze všech
sil, abych něco změnil.“ Tři farní rady, tři správní rady a čas požírající
správa majetku. Ne, již mnoho kněží je nemocných. Zde může pomoci jen
rozhodná změna pastoračních struktur a metod. Pracujeme ještě podle plánů
z doby Josefa II. Kněz musí mít jen jednu farnost a ne tři nebo pět. (Můj
plán tehdy bohužel ztroskotal na vnitřním odporu. Dnes již doráží nouze
na nosné sloupy naší staré konstrukce.) Zásadně jinak musí vypadat i naše
pastorační metoda. Musíme přejít od všezahrnující péče k
starostlivosti osobní. Již před několika lety mi řekl jeden stálý jáhen:
„Pane arcibiskupe, jestli nyní a rychle nepůjdeme za lidmi, ztratíme je všechny.“
Tato nouze kněží křičí k biskupům o pomoc. Biskup se musí znovu stát
pastýřem svých kněží. Musí je navštěvovat, nikoliv vizitovat. Musí je
poznat lépe, než jen podle jména. Jsem pevně přesvědčen, že biskup, který
stráví jedno odpoledne nebo večer u faráře, udělá více, než když se zúčastní
nějakého zasedání nebo slavnosti. Jistě, biskupové se mohou rozkrájet,
aby Církev všude reprezentovali. Ale výsledek je hubený. Poselství, které
při takové příležitosti biskup hlásá, většinou média dále nepředávají.
„Hlas Církve“ se nebere vážně. (Ostatně, kdo zavázal biskupy k tolika
povinnostem, kterých se ujímají? Církevní zákoník nikoliv. Ale ani faráři
a farnosti nemohou biskupa využívat na kdejaký svátek.) První a největší
povinnost biskupa musí být péče o jeho kněze.
Eucharistie
Samotná Eucharistie je v
nebezpečí, že bude ztracena! (Tato část se překrývá s částí o kněžství:
Eucharistie a kněžství se vzájemně podmiňují.)
Proč mnozí kněží necelebrují, pokud je k tomu nenutí povinnost? Dříve,
než se oltář otočil k lidem, byla denní mše svatá pro každého kněze
samozřejmou záležitostí bez ptaní. I duchovní profesoři v malých seminářích
sloužili denně mši svatou, často ve velmi časných ranních hodinách.
Je-li tomu skutečně tak, že „Církev žije z Eucharistie“ (Ecclesia de
Eucharistia), pak tím nejprvnějším, kdo z ní žije, je kněz. Slavení každodenní
mše svaté je pro kněze „inaestimbile donum“ – nedocenitelný dar našeho
Pána a Velekněze. Všichni kněží v koncentračních táborech a vězeních
za nacistů a komunistů měli jedinou starost: o trošku vína a kousek
chleba… Zesnulý vietnamský kardinál François Xavier Nguyen Van Thuan byl třicet
let ve vězení, z toho devět let v přísné izolaci. V roce 2000 kázal
exercicie pro Svatého otce a jeho spolupracovníky. Přitom vyprávěl: „Se třemi
kapkami vína a jednou kapkou vody v holé ruce slavil jsem den co den mši
svatou. To byl můj oltář, moje katedrála!… To byly nejkrásnější mše mého
života!“ Mimoděk vzpomínám na 5. velikonoční prefaci: „On sám
(Kristus) je kněz, oltář i Beránek.“ Nguyen Van Thuan tuto pravdu prožíval
na sobě.
Úcta nebo neúcta vůči summum bonum – nejvyššímu dobru – je měřítkem
víry nebo nevěry. Zvůle, s jakou se v některých kostelích zachází s
Nejsvětější svátostí, je prostě bolestná. Nejdříve liturgisté hřímali
proti podávání „starých“ hostií přechovávaných ve svatostánku. Nyní
se přidávají stále nové k starým, a když už je jich mnoho, tak se několikrát
za rok „vyklidí“, jak mi sdělil jeden kostelník.
Je mnoho míst, kde Eucharistii hrozí nebezpečí. Jsou prvokomunikanti, kteří
řádně nevědí, co se zde vlastně děje. „Ztrácíme svátosti,“
posteskl si mi jeden belgický biskup. Nejdříve je promarníme (biřmování!),
a pak je ztrácíme.
Intercelebrace. To je v mých očích životní nebezpečí pro Eucharistii a
pro kněžství v Církvi. Dává se tak v šanc nejen Eucharistie a jednota Církve,
která je vystavena zkoušce rozkolu, ale kněz sám pohřbívá své kněžství
a připravuje svou farnost o víru. Lze vážně pochybovat o tom, zda tento kněz
ještě setrvává v eucharistické víře Církve. Církev věří, že nejsvětější
Eucharistie je oběť, večeře a svátost: „On je náš kněz, náš oltář
a Beránek“ (srov. 5. velikonoční preface). To je přítomnost a skutečnost
při každé mši svaté. Pokud některý kněz tuto víru ztratil, měl by to
okamžitě říct svému biskupovi. Musí sám (bez suspenze) dát svůj úřad
k dispozici a již od dalšího dne necelebrovat. Pokud celebruje bez víry dále,
vystavuje nebezpečí svou věčnou spásu. Je zde jen jeden prostředek k záchraně:
rok na poušti. Odejít co nejdále „do cizí země“ (srov. Lk 15,13), aby
se mohl obrátit. Doma se obrátit nemůže. A když mu milosrdný Otec dopřeje
milost obrácení a návrat domů, musí biskup uspořádat hostinu jako v Lk
15,24.
Římský dokument „Redemptionis Sacramentum“ ukazuje poprvé celou bídu
liturgie. Ozývají se připomínky. Chybí skutečné nasazení k překonání
životu nebezpečné situace v liturgii a vážná napomenutí z Říma jsou neúčinná,
leda by biskupové byli ochotni společně podstoupit martyrium. Ano, bude to
martyrium. Ale pro co se vyplatí nasadit život, když ne pro Eucharistii,
summum bonum? Pastýři musejí všechno jiné nechat stranou a nasadit zde obě
ruce. Bez bázně jít do farností a celé farnosti bez obalu sdělit pravdu o
Eucharistii a zavázat je k zachovávání platné liturgie. Velký je hřích a
těžká je vina, kterou na sebe nakládají kněží a věřící, když
provozují svou vlastní liturgii. Trhají svazek jednoty, rozdělují Kristovo
tělo.
Vím, že moje diagnóza je vážná a také tvrdá. Ale když jde o život, nemůžeme
zlehčovat situaci jen pouhými opisy. Je nějaký protilék, protiopatření?
Ano. Je to eucharistická adorace. Ve všech chrámech, kde se přechovává
Nejsvětější Svátost, a právě v těch, kde chybí kněz, musí se vytvořit
„svépomocné skupiny“, které dělají jen jedno: adorují. Jak dlouho?
„Až Bůh promění naši oběť na požehnání a v hloubce, kam žádné oko
nedohlédne, se vyschlé studnice promění v život“ (Reinhold Schneider).
Protože ON žije s námi po všechny dny.
+ Georg Eder, emeritní
arcibiskup salcburský
Pramen: Světlo 42/2004