Probuď se a utvrzuj zbytek, který je už na vymření (Zj 3,2)
aneb Kde je Církev dnes nejvíce ohrožena

Nejde o ohrožení zvenčí. Ta ohrožení je možno tak nějak odhadnout a protivníci nejsou neznámí. Francouzská revoluce sice svých cílů plně nedosáhla, ale její iniciátoři by jistě měli radost, že Církev jejich program z velké části převzala: svobodu, rovnost a bratrství.
Svobodné zednářství vniklo po Druhém vatikánském koncilu hluboko do Církve a obsadilo velký terén (např. oblast liturgie). Masový odpad od Boha (ne pouze od Církve!) činí z Církve malé stádce, které se však nemusí obávat (srov. Lk 12, 32).
Finanční tíseň, která dnes celé diecéze takřka žene do konkurzu (autor má na mysli například situaci v Německu a Rakousku), nelze podceňovat. Umím si však představit, že z tohoto nedostatku se může stát hojivá nouze. Mohla by nás zbavit mnoha institucí a papírové pastorace a umožnit Církvi, aby se opět stala chudou, ale apoštolskou.
Materialismus, nezadržitelná sekularizace, koketování se všeobecným světovým náboženstvím… K tomu řekl Hubert Luthe, biskup v Essenu: „Nejhorší nebezpečí, které zde nyní hrozí křesťanské víře, je, pokud dobře vidím, ani ne tak rostoucí bezbožnost nebo již dlouho působící materialismus, ani otupělost srdce. Nejvlastnější nebezpečí spočívá ve zlehčování evangelia těmi, jimž bylo svěřeno.“
Ještě ovšem zbývá jmenovat největší a nejpříšernější moc: ďábla. Napadá Církev zvenčí i zevnitř a má dnes ještě tu výhodu, že je široce popírán, a proto ho lidé neberou vážně. Je to prý jen taková šifra pro zlo, nic víc. Ale proti všem těmto nebezpečím, které Církvi hrozí zvenčí, platí Kristovo slovo: Brány pekelné ji nepřemohou (Mt 16,28).
Největší nebezpečí hrozí Církvi zevnitř. Srdce Církve je nemocné. Hrozí mu život ohrožující infarkt. I srdce Církve má dvě komory: Eucharistii a kněžství.
Nejistota, pochybnosti, zne­užívání, odpad, neúcta… těžce poškodily srdce Církve. Mnohdy ti postižení, kněží i laici, vůbec nevědí, co dělají, když si s liturgií a s Eucharistií dělají, co se jim zlíbí. Omlouvat je však nelze. Jejich hříchem je neposlušnost. Jiní dokonce vědí, co dělají (intercelebrace), a chtějí tuto jednotu Církve obnovit jako fait accompli. Co přitom ztrácíme, je Eucharistie i kněžství.Vnitřní rozkladný proces pokročil více, než si většina pastýřů myslí.

Kněžství

Už dávno se nejedná pouze o (malý) počet kněží. Věřících ubývá proporcionálně nebo ještě rychleji než kněží. Mnohem nebezpečnější je tzv. „krize identity kněží“. Základ, na kterém jsme kdysi stáli, už není nosný. V knězi dnes lidé hledají člověka, nikoliv Krista, který je v něm. Mnohdy jsou samotní kněží přesvědčeni o tom, že laici mají větší možnosti. Na základě překonaných pastoračních celků a pastoračních metod, které jsou s tím spojeny, vytvořilo se „laické kněžství“. Protože na mnoha místech schází kněz, ale je třeba uspokojovat „náboženské potřeby“ věřících, musí pastorační asistenti a asistentky volky nevolky přejímat úkoly kněží.
Je posvěcený kněz skutečně potřebný a v čem spočívá jeho nenahraditelná služba? Jsou to jen konsekrační slova a moc rozhřešení? Pak zbyla knězi už jen jedna funkce. Proč tedy Církev nesvětí osvědčené muže a ženy? Nevytváří si sama stav nouze? Nejsou to jen ojedinělí kněží, kteří čekají na to, až to Řím konečně vzdá. Ti samozřejmě nehorlí pro kněžská povolání. (Není mým úkolem zastávat „protidůkaz“, nýbrž chci jen upozornit na nebezpečí.)
Nouze kněží, především mladých, přichází ještě z druhé strany: přetíženost, nemoci, osamocenost. Mladí kněží, kterým ještě chybí zkušenost, musí převzít dvě, tři farnosti. Nikdy nezapomenu, jak mě rodiče jednoho takového kněze pozdravili: „Pane arcibiskupe, vy nám toho mladého kněze uštvete.“ Zahanben jsem odpověděl: „Ano, máte pravdu. A já se snažím ze všech sil, abych něco změnil.“ Tři farní rady, tři správní rady a čas požírající správa majetku. Ne, již mnoho kněží je nemocných. Zde může pomoci jen rozhodná změna pastoračních struktur a metod. Pracujeme ještě podle plánů z doby Josefa II. Kněz musí mít jen jednu farnost a ne tři nebo pět. (Můj plán tehdy bohužel ztroskotal na vnitřním odporu. Dnes již doráží nouze na nosné sloupy naší staré konstrukce.) Zásadně jinak musí vypadat i naše pastorační metoda. Musíme přejít od všezahrnující péče k starostlivosti osobní. Již před několika lety mi řekl jeden stálý jáhen: „Pane arcibiskupe, jestli nyní a rychle nepůjdeme za lidmi, ztratíme je všechny.“
Tato nouze kněží křičí k biskupům o pomoc. Biskup se musí znovu stát pastýřem svých kněží. Musí je navštěvovat, nikoliv vizitovat. Musí je poznat lépe, než jen podle jména. Jsem pevně přesvědčen, že biskup, který stráví jedno odpoledne nebo večer u faráře, udělá více, než když se zúčastní nějakého zasedání nebo slavnosti. Jistě, biskupové se mohou rozkrájet, aby Církev všude reprezentovali. Ale výsledek je hubený. Poselství, které při takové příležitosti biskup hlásá, většinou média dále nepředávají. „Hlas Církve“ se nebere vážně. (Ostatně, kdo zavázal biskupy k tolika povinnostem, kterých se ujímají? Církevní zákoník nikoliv. Ale ani faráři a farnosti nemohou biskupa využívat na kdejaký svátek.) První a největší povinnost biskupa musí být péče o jeho kněze.

Eucharistie

Samotná Eucharistie je v nebezpečí, že bude ztracena! (Tato část se překrývá s částí o kněžství: Eucharistie a kněžství se vzájemně podmiňují.)
Proč mnozí kněží necelebrují, pokud je k tomu nenutí povinnost? Dříve, než se oltář otočil k lidem, byla denní mše svatá pro každého kněze samozřejmou záležitostí bez ptaní. I duchovní profesoři v malých seminářích sloužili denně mši svatou, často ve velmi časných ranních hodinách. Je-li tomu skutečně tak, že „Církev žije z Eucharistie“ (Ecclesia de Eucharistia), pak tím nejprvnějším, kdo z ní žije, je kněz. Slavení každodenní mše svaté je pro kněze „inaestimbile donum“ – nedocenitelný dar našeho Pána a Velekněze. Všichni kněží v koncentračních táborech a vězeních za nacistů a komunistů měli jedinou starost: o trošku vína a kousek chleba… Zesnulý vietnamský kardinál François Xavier Nguyen Van Thuan byl třicet let ve vězení, z toho devět let v přísné izolaci. V roce 2000 kázal exercicie pro Svatého otce a jeho spolupracovníky. Přitom vyprávěl: „Se třemi kapkami vína a jednou kapkou vody v holé ruce slavil jsem den co den mši svatou. To byl můj oltář, moje katedrála!… To byly nejkrásnější mše mého života!“ Mimoděk vzpomínám na 5. velikonoční prefaci: „On sám (Kristus) je kněz, oltář i Beránek.“ Nguyen Van Thuan tuto pravdu prožíval na sobě.

Úcta nebo neúcta vůči summum bonum – nejvyššímu dobru – je měřítkem víry nebo nevěry. Zvůle, s jakou se v některých kostelích zachází s Nejsvětější svátostí, je prostě bolestná. Nejdříve liturgisté hřímali proti podávání „starých“ hostií přechovávaných ve svatostánku. Nyní se přidávají stále nové k starým, a když už je jich mnoho, tak se několikrát za rok „vyklidí“, jak mi sdělil jeden kostelník.
Je mnoho míst, kde Eucharistii hrozí nebezpečí. Jsou prvokomunikanti, kteří řádně nevědí, co se zde vlastně děje. „Ztrácíme svátosti,“ posteskl si mi jeden belgický biskup. Nejdříve je promarníme (biřmování!), a pak je ztrácíme.
Intercelebrace. To je v mých očích životní nebezpečí pro Eucharistii a pro kněžství v Církvi. Dává se tak v šanc nejen Eucharistie a jednota Církve, která je vystavena zkoušce rozkolu, ale kněz sám pohřbívá své kněžství a připravuje svou farnost o víru. Lze vážně pochybovat o tom, zda tento kněz ještě setrvává v eucharistické víře Církve. Církev věří, že nejsvětější Eucharistie je oběť, večeře a svátost: „On je náš kněz, náš oltář a Beránek“ (srov. 5. velikonoční preface). To je přítomnost a skutečnost při každé mši svaté. Pokud některý kněz tuto víru ztratil, měl by to okamžitě říct svému biskupovi. Musí sám (bez suspenze) dát svůj úřad k dispozici a již od dalšího dne necelebrovat. Pokud celebruje bez víry dále, vystavuje nebezpečí svou věčnou spásu. Je zde jen jeden prostředek k záchraně: rok na poušti. Odejít co nejdále „do cizí země“ (srov. Lk 15,13), aby se mohl obrátit. Doma se obrátit nemůže. A když mu milosrdný Otec dopřeje milost obrácení a návrat domů, musí biskup uspořádat hostinu jako v Lk 15,24.
Římský dokument „Redemptionis Sacramentum“ ukazuje poprvé celou bídu liturgie. Ozývají se připomínky. Chybí skutečné nasazení k překonání životu nebezpečné situace v liturgii a vážná napomenutí z Říma jsou neúčinná, leda by biskupové byli ochotni společně podstoupit martyrium. Ano, bude to martyrium. Ale pro co se vyplatí nasadit život, když ne pro Eucharistii, summum bonum? Pastýři musejí všechno jiné nechat stranou a nasadit zde obě ruce. Bez bázně jít do farností a celé farnosti bez obalu sdělit pravdu o Eucharistii a zavázat je k zachovávání platné liturgie. Velký je hřích a těžká je vina, kterou na sebe nakládají kněží a věřící, když provozují svou vlastní liturgii. Trhají svazek jednoty, rozdělují Kristovo tělo.

Vím, že moje diagnóza je vážná a také tvrdá. Ale když jde o život, nemůžeme zlehčovat situaci jen pouhými opisy. Je nějaký protilék, protiopatření? Ano. Je to eucharistická adorace. Ve všech chrámech, kde se přechovává Nejsvětější Svátost, a právě v těch, kde chybí kněz, musí se vytvořit „svépomocné skupiny“, které dělají jen jedno: adorují. Jak dlouho? „Až Bůh promění naši oběť na požehnání a v hloubce, kam žádné oko nedohlédne, se vyschlé studnice promění v život“ (Reinhold Schneider). Protože ON žije s námi po všechny dny.

+ Georg Eder, emeritní arcibiskup salcburský

Pramen: Světlo 42/2004

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod