In persona Christi

Jestliže budeme chtít to, co chtěl Kristus se svou církví, bude vždy dostatek kněží.

 Je to vůle Boží a tím i božský řád, že v Kristově církvi po všechny časy je papež Petrův nástupce a biskupové nástupci apoštolů. Oni jsou Kristem ustanoveni, aby udíleli svátosti, učili božské pravdě a byli pastýři Božího lidu; kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani Kristovy církve.

Úřad služby v církvi předávají biskupové dále stupňovitě kněžím a jáhnům. Kněží jsou spojeni s biskupy kněžskou důstojností a mají odstupňovanou účast na služebném úřadu jediného Prostředníka Ježíše Krista. Konstituce 2. vatikánského koncilu říká v této souvislosti: „A tak Bohem stanovenou službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“ (LG 28) Rozhodující pro úřad služby, který vyplývá ze svátostného posvěcení, je „Boží ustanovení“: Kristus sám ustanovil úřad biskupů, kněží a jáhnů. Není to výsledek kulturního nebo sociálního vývoje v církvi, platí to pro všechny časy a pro všechna místa. Kdo tedy např. zpochybňuje úřad svátostného kněžství, kdo se domnívá, že tento úřad kněžské služby je možno nahradit jinými ustanoveními, kdo nárokuje něco z kněžské moci pro nekněze, ten je v rozporu se samotným Kristem. Když se tedy ně kdo domnívá, že může jako kněz odpouštět hříchy nebo slavit eucharistii, protiví se Kristově vůli a nemůže způsobit nic z toho, co je vyhrazeno svátostně posvěcenému knězi.

Vůbec nic není platný argument, že někteří nekněží něčemu rozumí lépe než kněží. Proti takovým emancipačním pokusům těch, kteří se cítí být obeznalejší a důstojnější, stála odjakživa nauka církve, že o daru milosti a svátostech nerozhoduje osobní důstojnost ani lidské kvality. Kristus chtěl, aby svátosti udělovali svatí udělovatelé, neučinil však své dílo závislé na lidské nahodilosti nebo zásluhách. Kristus chtěl, aby v jeho díle pokračovali posvěcení služebníci nikoliv pro své vlastní zásluhy, ale aby spravovali dílo spásy in persona Christi – v Kristově osobě.

Při některých dnešních konfliktech s biskupy a kněžími jde o mylné názory v řadách Božího lidu, jako by záleželo na jejich oblibě a akceptabilnosti. Je to hluboké zneuznání Kristova díla, když je někde stavěn jeden proti druhému, když nový duchovní správce smí dělat jen to, co jeho předchůdce. Jak často se zmaří nový počátek, protože se ze zvyku, z pohodlnosti a vlastního prospěchu se přehlíží to, co je podstatné, a odmítá se v posvěceném služebníku církve vidět přítomného Krista.

V církvi je mnoho služeb, jejichž výkon nevyžaduje svátostné svěcení. V této oblasti služeb mohou laici rozvíjet svůj osobní přínos k výstavbě Kristovy církve.

Podle nauky církve existuje nepřekonatelný rozdíl mezi službou laika a službou kněze v tom smyslu, že pro služebníky i pro laiky existuje na jedné straně jednota poslání, ale na druhé straně rozdílnost služeb. Aby se rozvíjela láska, musí každý sledovat své povolání a svůj dar, kterým se zapojuje do Kristova těla. Z tohoto hlediska je otázka kněžského svěcení žen  bezpředmětná. Aby se uskutečňovala láska, musí jít žena cestou své vlastní příslušnosti ke Kristovu Tělu. Kdo setrvává v lásce, nebude vyvolávat spor o to, co Kristus svěřil jiným údům církve. S tím, co dostáváme jako Boží dar, nemůžeme zacházet jako s pozemským statkem a činit z toho předmět závisti, prosazování a sporů. I řád služeb v církvi je možno správně chápat jen v principu lásky. Když např. nekněz chce udělovat svátost nemocných, rozřešovat od hříchů, nepochopil vůbec Kristovu vůli; rozbíjí v pýše to, co měl přijmout v úctě a lásce podle řádu platného v církvi.

Existuje mnoho předsudků a předčasných rozhodnutí, která vedou ke krizi duchovních povolání a k nedostatku kněží. O mnoha věcech se rozhoduje předem v myšlenkách a srdcích lidí, dříve než si položíme otázku, zda nás Bůh volá. Princip lásky a princip práva je závazný pro každého člověka. Kdo se v této otázce rozhodne proti lásce, nebude už vnímat otázku povolání, neboť povolání je možné cítit a vnímat jen z lásky. V prvé řadě jde o naše obrácení a o onu lásku, která miluje Boha nade všechno, a pak teprve o jasnou otázku povolání.

Za dnešní situace máme sklon myslet především na opatření náboru, vzdělání, nové pastorace, která mají nějak překonat současný nedostatek kněží. Po 2. vatikánském koncilu bylo v našich diecézích nesrovnatelně více kandidátů i kněžských svěcení. To, co chtěl koncil darovat církvi jako hodinu milosti, mnozí vůbec nevyužili. Po koncilu, nikoliv kvůli koncilu, šly počty rapidně dolů. Otřesné byly počty těch kněží, kteří nechtěli dále vykonávat kněžskou službu. Tato fakta ukazují, že otázku povolání a úřadu není možno řešit ukvapeně a bezprostředně.

Po všech teologických úvahách zůstává základní otázkou všech otázek: Chceme takovou církev, jakou chtěl Kristus? Chceme v církvi kněze, který silou svého svěcení jedná in persona Christi a jehož působení je způsob přítomnosti Krista v Církvi?

Ve svátostech církve nepůsobí a neplatí nic, co se nezakládá na Kristově vůli. Aby svátosti přinášely milosti, je třeba jednat co nejvíce ve shodě s Kristovou vůlí. Kdyby Kristus nechtěl Eucharistii a neustanovil ji pro všechny časy, byla by dnes eucharistická slavnost podívanou bez milosti, i kdybychom při ní uplatnili sebevětší slavnostnost.

Pravá Kristova církev není ta, kterou jsme si právě vymysleli, nebo kterou chceme prosadit. Pravá Kristova církev je ta, kterou on chtěl a jakou miluje. Kněz, kterého potřebuje dnešní církev, není sociální pracovník, ani funkcionář, není terapeut ani guru, není miláček médií ani moderátor ani machr. Nedostatek kněží je důsledkem zmateného sporu o podstatu církve. Lidmi vytvořené obrazy Boha, obrazy církve, obrazy kněze si neberou měřítko podle pravdy a díla Ježíše Krista. Nic nemůže více zmást rozhodnutí o povolání a duchovním stavu než omyly týkající se pravdy, to znamená nepřítomnost souhlasu s tím, co chtěl Ježíš Kristus se svou církvi.

Domněnka, že žádná lidská touha není marná, má něco do sebe: hlad lidí je poselstvím o tom, že existuje chleba; otázky lidí svědčí o tom, že existují odpovědi; modlitba lidí žije z jistoty, že existuje Bůh, který nás vyslyší. Jak to vypadá s touhou věřících, která dává najevo, že v Kristově díle jsou potřební kněží? Touha lidí po odpuštění hříchů, po Eucharistii a po Kristově pravdě by měla vymáhat kněze, kterého volá Bůh.

Dnes mnozí rádi debatují o nedostatku kněží. Není však nedostatek kněží způsoben chybějící touhou věřících po svátostech? Jak je tomu s touhou ve farnosti, kde se sotva 10 % věřících účastní nedělní mše svaté, kde méně než 10 % dodržuje povinnost roční zpovědi? Co jsou platné slovní hry ustarané farnosti, když velké části věřících je lhostejné, jak to s věcí Kristovy církve u nich vypadá? Nedostatek kněží nám nastavuje zrcadlo, že naše touha po Bohu a vykoupení nemá naléhavost, o jaké mluví Žalmista: Má duše touží po Bohu, po živém Bohu. Kdy už mohu přijít a spatřit Boží tvář? (Ž 42)

Příliš často je kněz posuzován podle toho, jak je oblíbený, jakou image si vytvořil, jak se přizpůsobil duchu doby. Boží lid by měl mít hlubokou úctu ke kněžím, kteří se pro Krista zřekli světa. Co si mají mladí muži myslet o kněžském povolání, když jsou svědky toho, jak pro samospravedlivé křesťany je předmětem pomluv, posměchu, odsouzení tu papež, tu biskup či kněz? Nepřináší to požehnání, když už žáci jsou podněcováni proti nim. Kde zůstal Boží Duch u těch, kteří stále jen kritizují, kde zůstala zapřisáhlá láska u těch, kteří si více přejí neúspěch neoblíbených než společný prospěch všech v církvi?

Přes to všechno si nesmíme zoufat. Obrácení je možné, musíme se modlit i o obrácení těch neuznalých. I uprostřed církve v cárech se musí prosadit důvěra v Kristovo tajemství. On také do vlastního přišel, a svoji ho nepřijali. V samotném Kristu spočívá tajemství odmítnutí a přijetí, odporu a souhlasu, zavržení a milosti. V době, kdy je v oblibě to, co je lehké a rychlé, musí se povolání a Boží lid opírat o to, že i dnes je Kristův kříž oním vztažným bodem dějin, na němž se zjevují Boží plány.

V tom, čemu se kněží musí naučit, nesmí scházet ochota k oběti. Není služebník větší než pán. Když Krista pronásledovali, i jeho budou pronásledovat; když budou lidé dbát na slovo kněze, pak je to pro slovo Krista, o které dbají. Kdo vás slyší, mne slyší. (Lk 10,16)

Mladí mužové, kteří odpovídají na Boží volání, si mohou být jisti, že Ježíš na ně shlíží s velkým zalíbením a církev jen čeká na jejich odpověď.

Kurt Krenn, biskup, S 8/2011