K zamyšlení pro rodiče

Moje kamarádka vede svou malou dceru naprosto volně, v podstatě bez výchovy. Podobným postupem jsou známé i některé národy –  třeba v Japonsku mají děti do šesti let věku naprostou volnost.
Nikdy nenecháváme dítě bez výchovy. I když má značnou volnost, nemá ji takovou, aby mohlo samo sobě ublížit, a zpravidla nemá ani takovou volnost, aby mohlo ubližovat druhým. Tohle platí ve všech kulturách. Výchova existuje vždy, byť hodně volná. Ukázalo se přitom, že bezbřehá volnost, která byla módou v minulých desetiletích v západních zemích, k žádnému velkému štěstí dětí nevedla. Naopak: úzkostné děti se tak stávaly ještě úzkostnějšími. Řád je totiž jedna ze základních psychických potřeb, která dává životu jistotu.

Nakolik mohou povahu dítěte ovlivnit dnes tolik diskutované lehké mozkové dysfunkce?
To slovo říká, že nejde o správnou funkci. Máte děti, které se sice nemohou naučit číst, ale velmi dobře počítají. Veliký stratég generál Eisenhower měl obtíže se čtením, pohádkář Andersen byl pravděpodobně dyslektik, Albert Einstein se hodně špatně učil řečem. Vždyť naši dyslektici dnes berou Einsteina pomalu jako svého patrona.

Přibývá v současnosti některých onemocnění?
Onemocnění celkově ubývá. Co já ještě zažil zánětů mozku po spále, spalničkách a černém kašli! Pamatuji dobu, kdy léčba streptomycinem někdy způsobila hluchotu dítěte. Mnohé nemoci – třeba dětská obrna – úplně vymizely. Po zdravotní stránce je to dnes mnohem lepší. Na druhé straně máme děti, které dřív beznadějně umíraly a dnes jsou zachovány při životě, ovšem občas s výrazným handicapem. Málo si ale uvědomujeme ten největší problém: rodí se málo dětí! Vždyť kolik je jedináčků! Dvě děti jsou pseudonorma, a tři? To už je pomalu rarita.

Mají to jedináčkové v něčem těžší?
Jsou chováni jakoby v bavlnce, ale v podvědomí rodičů zůstává úzkost: co kdyby se jedináčkovi něco stalo? Takové dítě je vedeno úzkostlivěji a na druhé straně jsou na ně kladeny větší nároky. Máte-li čtyři děti, rozdělí se to: jednomu nejde matematika, ale je dobré v kreslení – tak jaképak copak? Jedináček by ovšem měl být dobrý ve všem – chodit na angličtinu, na klavír, nebo aspoň na flétnu, hrát tenis, dělat samozřejmě karate, jezdit na vodu,
na lyže... Ve všem by se měl osvědčit. Pak se ale ukáže, že pro všechny ty aktivity nemá čas sám na sebe, že je přetěžován. Vykládejte to rodičům!

Jistě, vzdělání má ale velkou prestiž.
Rodiče někdy volí elitní, specializované školy, vozí do nich potomka mnoho kilometrů a pak se ukáže, že dítě nemá žádné kamarády – nikdo za ním nepřijde, protože spolužáci bydlí jinde. Školní doba je pro život důležitá nejen získaným vzděláním, ale i poznáváním kamarádství a prožíváním vztahů mezi svými vrstevníky.

Mají děti nedostatek sportu?
Nejen sportu – i když ho velmi propagujeme. Po staletí děti tělesně pracovaly – a dnes? Mohou maximálně vynést kbelík s odpadky. Fyzická práce je nám dána od pravěku. Naopak sedět v lavici a poslouchat učitele je kulturní nátěr někdy z doby Marie Terezie. Dítě odpočívá pohybem, vlastní aktivitou. Teprve až v pubertě objeví ten báječný vynález, kterým je kanape.

V čem vidíte příčinu agresivity na školách?
Agresivita stoupá, i když já sám jsem si dlouho myslel, že ne. Agresivita tu byla vždycky: znám ze své praxe případy vražd, které provedly děti, a mohu tedy vyvrátit řeči o tom, že „něco takového dříve nebývalo". Agresivita je přirozená věc, její pomocí překonáváme překážky, dokážeme se porvat s problémem. Naše agrese ale nesmí být zaměřena proti druhým.

Je nějaký charakteristický rys dětské povahy, který by mohli dospělí okoukat?
Upřímnost. Přitom ne vždy a ne všechny děti jsou upřímné, ale přece jenom dovedou své city a náladu vyjádřit bezprostředně.

Úryvky z rozhovoru s prof., PhDr. Zd. Matějčkem, Csc.
Katolický týdeník č. 34/2004