Procellae non terrent  

Řeč při odhalení pamětní desky Josefa kardinála Berana

Procellae non terrent – bouře neodradí. Tato hrdá slova zvolil za své heslo odvážný holandský mořeplavec Mijnheer van Malman, když byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho v Čechách neobvyklý znak i heslo byly vytesány v průčelí tohoto domu, v němž jsem prožil velkou část dětství. Znal jsem je a jako klučina jsem se jím i řídil. Když se přiblížila letní mračna a náhlý lijavec přerušil naše hry, stáhli jsme se sem, kde nepršelo, a hráli si dál.

Dnes na mne heslo starého kapitána působí jinak, i když zase ne úplně jinak, protože stále platí jeho pravdivá odvaha. Vím už dnes, jaké mohou přijít bouře, a vím, jak zasáhly tento dům.

Prvá vichřice, která postihla celý kontinent, zasáhla sem jen okrajově. Lidé, kteří tu žili, měli starost o své příbuzné v zákopech první světové války a lékaři, kteří vedli pražské kliniky, zde hovořili o snahách zachránit životy mužů zraněných na frontách – tak často marných. Když válka skončila, byli jako tehdy každý přesvědčeni, že něco podobného se nemůže opakovat.

Přihnala se další smršť, horší prvé, a zachvátila celý svět. I při ní zůstal náš dům uchráněn pohrom. Obavy těch, kdo prožívali tuto bouři, byly podstatně větší a vlny zla, které i sem dosahovaly, vyžadovaly větší vzmužilost a rozvahu. Ale opět nastal mír a nad domem svobodně zavlála československá vlajka. Jenže hladina dějin se nezklidnila dost, aby si lidé opravdu oddechli. A vskutku, dřív než se podařilo opravit způsobené škody, mrazivý východní vichr zvedl vlnu, která smetla v jediném okamžiku také štěstí tohoto domu a strhla ho do hlubin ponížení. Místo utěšeného života široké rodiny, místo klidu a soustředěné práce univerzitních profesorů a umělců, místo, kam přicházeli ze široka lidé o pomoc a vždy byli přijati, změnilo se v uzavřené doupě zpupnosti jedněch a trýzně druhých, kde se prví opíjeli při hostinách a honech, druzí hladověli a trpěli zimou, jedni mysleli na příjemnost nestoudných výhod, druzí na spravedlnost budoucnosti. Těm druhým jsme se přišli poklonit.

Vždycky je správné vědět, co děláme, a ještě víc, co z našich činů vyplývá. Nemám právo mluvit za nikoho než za sebe. Přišel jsem a pozval vás, abych před mnoha svědky řekl, že komunismus stejně jako nacismus jsou těžké zločiny proti člověku a lidstvu.

Po dvaceti letech svobodného života bychom na to mohli zapomenout. Zapomenout na to nesmíme. Stojíme v důsledcích těchto zločinů, jsme jimi poznamenáni a musíme to řešit. Podíváme-li se do oněch let a vyposlechneme-li svědky, kteří prožili a viděli to nejhorší – zotročení, výslechy, ony proslulé „tvrdé, ale spravedlivé“ tresty, deportace a hromadné hroby, celá města v troskách, vypálené vsi, … zjistíme nakonec, že to vše jsou jen hrůzné projevy něčeho ještě horšího.

Není ani abstrakcí, která umožňuje lživou výmluvu, ani náboženským poblouzněním, které má poskytnout ústup z nesnesitelné reality, když řeknu, že podstatou toho všeho vždy a stále je zápas o člověka, zápas o jeho lidskost. Tento zápas probíhal na jiné linii front nebo třídního boje. Nelidským tvorem se mohl stát bachař i vězeň, své lidství mohl uhájit – často za ztrátu života – důstojník wermachtu i komunistický partyzán. Zásadní zápas vedeme každý sám o sebe. Čím víc ho prohráváme v malých střetnutích, tím brutálnějším se stává.

Obludné zločiny nacistů a komunistů nespadly z nebe, vyrostly z jiných chyb a přečinů zde na zemi. Celé dějiny lidstva, celý vývoj člověka jako zvláštního druhu homo sapiens jeví se mi jako pulzující zápas mezi dobrem a zlem. Jako katolický kněz o něm mluvím jako o zápasu dobrého Boha s jeho protivníkem Ďáblem. Jde o zápas přesahující věky, zasahující každého a zahrnující všechny. Ani jednoho ani druhého nejsme s to plně pochopit, jsou vždy větší než myslíme. Víme o nich ovšem dost, abychom se mohli zorientovat ve zmatku světa a účinně se bránit. Tak víme, že Ďábel je proměnlivý a komplikovaný, Bůh je stálý a naprosto jednoduchý. Bůh je harmonický, krásný a dobrý, Ďábel je rozervaný, ohavný a zlý. Bůh je moudrý, Ďábel jen chytrý. Bůh je milosrdný a spravedlivý, Ďábel nelítostný a nespravedlivý. Bůh tvoří, Ďábel ničí. Ďábel je mocný, Bůh je všemohoucí. Víme také, že Ďábel ukazuje dvojí tvář, hrozivou a lživě přátelskou. I jeho služebníci měli tuto dvojí tvář, když vyslýchali spravedlivé lidi. V současnosti k nám přistupuje s tváří laskavého svůdce. My, jako děti naivní až k hlouposti, přijímáme jednu jeho nabídku za druhou. Obdivujeme se těm, kdo vítězně stáli proti jeho tváři děsivé, ale nejsme s to odmítnout jeho svůdnou tvář. Je téměř nepochopitelné, že pod touto maskou lži ho nepoznáváme a přijímáme jeho osvoboditele od všeho, co nás omezuje. Pobádá nás, abychom odhodili i vše, co nás k něčemu zavazuje. Zapomeňte na minulost, zapomeňte na Boha, zapomeňte na Ďábla, zapomeňte na druhé lidi. Utrpení a zlo jsou jen drobné chyby, které se vloudily do vaší trvalé úspěšnosti.

Je s podivem, co jsme udělali ze svobody za neřád, co jsme zvládli promrhat, rozkrást, poničit, zostudit. Jak jsme se dali rozeštvat, jak dalece demoralizovat. Kolik závisti a nenávisti tu vyrostlo. Jak jsme se nechali zblbit a dáváme sebou manipulovat. Je smutné vidět, jak radostný národ v listopadu 89 jásající nad porážkou všemocného zla e obratem jedné generace změní v jeho obdivovatele a přisluhovače. Pozvedneme-li pohled dál než k dnešnímu večeru, uvidíme na horizontu znepokojivá mračna. Ještě jsou daleko, ještě máme čas, ale vítr už se zvedá. Nerad bych, aby odvál slova mé výzvy.

Svoboda není samozřejmost, je to plod vědomé sebekázně. Spravedlnost a demokracii nelze jen nějak dodržovat, je třeba je vytvářet. Společnost nevzniká smlouvami napsanými pod dozorem právníků, kteří vědí, jak je pak zpochybnit, ale důvěrou dotvrzenou podáním ruky, a to často pomocné ruky. Budeme-li všichni vypočítavými sobci, stane se každý naším nepřítelem. Zdá se vám, že je to složité? Je, protože jsme to hodně zmotali a popletli. Ale ve skutečnosti je to jednoduché. Co je zapotřebí? Abychom uhájili svou lidskou důstojnost a ta stojí na zdravém rozumu a přijaté zodpovědnosti. Postačí pak pochopit, že tu nestojíme sami a že jsme ohrožováni zanedbanou prací na tom, co máme společné.

Úkoly, které nás čekají, budou vyžadovat práci, přispění a jisté oběti ode všech. K současnému stavu naší země jsme přispěli všichni, a proto se všichni musíme věnovat nápravě. Politici a úředníci ať přestanou okrádat zemi skandální korupcí, běžné občany chytráckými daňovými podvůdky. Přestaňme si vzájemně škodit nesmyslnými požadavky na jedné straně a nekvalitou práce na druhé. Neříkejme ať se postará stát, když sami nepřispějeme. Ať nekřičí dejte nám práci ti, kdo pracovat nechtějí. Snažme se jednoduše a poctivě dohodnout a nebudeme se donekonečna soudit. Soudci ať rozhodují a nevytáčejí se ze své odpovědnosti hnidopišskými poukazy na formální nedostatky.

Politici ať se přestanou zabývat příštími volbami, vzájemným osočováním a čachry, ale věnují se skutečným problémům. A novináři ať přestanou poštvávat a rozeštvávat. Ať nám poskytnou informace přesné a úplné – ne jen jejich ostré střepy, o něž se zraňujeme. Učitelé ať učí, rodiče ať vychovávají své děti, kněží ať mluví jasně o Desateru. Ať zkrátka každý pořádně dělá, co má dělat, a nekouká kolem, co by kde urval.

Mohli bychom tu zůstat stát s hlavami skloněnými v pocitu hanby a strachu. To by nebylo dobře. Neboť právě teď je třeba se napřímit a zpříma hledět. Kdybych teď vyzval, aby zvedl ruku každý, kdo je přesvědčen, že nemá smysl zkusit odporovat zlu, které se nám tu chce znovu zabydlet, sotva by to někdo udělal. Pojďme tedy. Je čas stavět. Rozpad komunistické společnosti se za posledních dvacet let dovršil. Zločin dehumanizace je odhalen. Přeji vám elán, vytrvalost a dobrou odvahu. Bouře ať vás neděsí.

Prof. Petr Piťha