Řeč při posvěcení sochy sv. Anežky Přemyslovny

Dámy a pánové, děti,

děkuji Vám, že jste přijali mé pozvání a přišli. Pozval jsem Vás, abyste se potěšili a trochu si odpočinuli od všeho zmateného spěchu, od namáhavé, často také nezáživné práce, od neúspěchů a pocitu marnosti, od skleslosti mysli. Bylo by bláhové na chvíli na vše zapomenout, hodit starosti a obavy za hlavu. Tato malá slavnost by sice byla ušlechtilejší než opít se vínem nebo navodit si spánek zapomnění omamnou drogou, ale stala by se snem, ze kterého bychom se probudili a skutečnost by nás opět sevřela do neúprosné náruče pravdy. Chci Vás potěšit a povzbudit. Proto začnu tím, že jsme se s celou naší zemí dostali do ubohosti, kterou musí vidět každý, ať pohlédne téměř kamkoli. Tuto ubohost jsme si zavinili sami, jedni svým jednáním, druzí svým mlčením.

Když jsem studoval, udělal jsem zvláštní zkušenost. Nejstrašnější mi vždycky připadala ta zkouška, na kterou jsem právě šel. Celkem snadnou se mi jevila ta, v níž jsem právě uspěl. Přítomnost vždy vypadá jako nejsilnější. Určitě je vždy nejvýznamnější, protože změnit něco se dá jen a jen činem vykonaným právě teď.

Podíváme-li se však do dějin kteréhokoli národa, zjistíme, že obsahují doby rozkvětu a úpadku. Z naší vlastní historie známe údobí, kdy jsme velkoryse stavěli a vandalsky bořili, psali a tiskli krásné knihy a kdy jsme je házeli do plamenů; údobí, kdy jsme uhájili svobodu, nebo alespoň čest a kdy jsme nechali vládnout cizáky, kdy hodnota a uznání země stoupaly a kdy jsme beznadějně všechno zplundrovali, kdy jsme byli vzdělaní a kdy jsme zhloupli skoro jako tažná či žírná zvířata. Po této křivce jdeme hezkých pár století a jeví se mi, že vždycky v těch nejhlubších okamžicích se najednou, takřka jako zázrak jara po dlouhé zimě, objevilo cosi, co nejen rozkvetlo, ale přineslo hojnou žeň dobra.

Mohu se mýlit, ale nezdá se Vám zvláštní, když v tom, co nás obklopuje, se objeví mladá žena, vlastně ještě děvče, a rozpozná v beztvarém kameni sochu. Pak opatrně, ale pevně vede ruku a vnutí kameni svou vůli, takže kus skály vydá ideu. Odkud se vzala? Jako socha dřímala v kvádru pískovce, tak procitla touha v duši té dívky.Není to nová idea. Je to stále táž svatováclavská idea národní i státní. Anežka Přemyslovna je bílým květem z kořene červené růže Václavovy a Ludmiliny. Zároveň je to ta tichá a mocná ochránkyně, k níž se opětovně shromažďujeme v okamžicích téměř beznadějných. Přichází nám vstříc v temných momentech, aby nám zopakovala svá poslední slova a napomenutí, která pronesla těsně před tím, než zemřela v hladomoru, který zachvátil Čechy v době braniborské zvůle. Noc brzo přejde, každá noc má své jitro.

Není to ale obráceně? Není to tak, že noci naší země končí, když v temnotě rozeznáme svůj ideál? Když se seběhneme a postavíme po bok velkým zosobněním této myšlenky? Není snad toto naše setkání když ne jitrem, tedy svítáním? Je opravdu nemožné, abychom se svým okolím a sami se sebou neudělali to, co dívka s kamenem? Uviděli ideu poctivě žijící země věcně a rozumně vedené a s opatrnou, ale pevnou soustavností ji nevtiskli celé společnosti? Nemusíte hned odpovědět.

Co říkáš ty, socho? Budeš tu stát jako němý kámen, nebo se staneš živoucí výzvou? Já vím. Mračna na tebe přinesou mnohé lijavce, sněhy pokryjí tvá ramena a po tvé tváři zase sejdou podobny slzám. Bude tě rozpalovat sluneční úpal, budou tě hanobit sgrafiti. Budeš mlčet a stát pevně na trojúhelníku označeném erby Čech, Moravy a Slezska. Čím tišeji budeš mlčet, tím jasněji vynikne výzva svaté princezny: Chraňte a zvelebujte mou zemi – je to Vaše vlast.

Prof. Petr Piťha

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod