Co soudí dr. Max Kašparů o současné úrovni výuky náboženství na školách? 

V oblasti katechetické výuky udělala církev v devadesátých letech velký krok kupředu. Katecheté mají celkem solidní vzdělání (nejen katechetické, ale i pedagogické), a hlavně mají zájem vyučovat. Jsou to takoví malí církevní nadšenci, kteří to nedělají z finančních důvodů, protože výukou náboženství se nikdo neuživí. Na straně nabídky bych problém neviděl, ale je zde ještě druhá strana, a tou je poptávka po náboženské výuce. Ta souvisí s motivací rodičů, kteří posílají děti na výuku náboženství prakticky ze tří důvodů. 

Prvním je snaha, aby se dítě naučilo základům věrouky. Věřící rodiče, kteří často nemají valné znalosti katechismu a Bible, chtějí, aby jejich děti tyto informace měly, což je celkem rozumné. Je ovšem nutné, aby rodiče byli nadále těmi, kdo své děti formují, zatímco katecheté je pouze informují. Pak to bude mít efekt. Pokud se ovšem veškerá náboženská výchova stává pouze záležitostí katechety a není zde podpora ze strany rodičů, je to málo a snaha vyučujícího se bude míjet účinkem. Dítě potřebuje doma vidět křesťanský způsob života, potřebuje cítit dobrotu, lásku, pravdomluvnost, čestnost, charakternost, což je životní styl neboli formace, do které katecheta pouze vstupuje se svými informacemi o životě Ježíše, o církvi, o Bibli, o Božích přikázáních. A tím činí rodičovskou formaci poučenou. Pokud ale podpora z rodinného zázemí chybí a víra je „předávána" jednostranně, informativně, pak hrozí, že dítě bude hodiny náboženství chápat jako každý jiný předmět, ba dokonce jako nutné zlo, kdy musí zůstat ve škole i po vyučování. Zatímco ostatní jdou hrát fotbal nebo běží domů, ono musí jít na faru nebo na výuku předmětu, ze kterého nikdy nebude dělat přijímací zkoušky, nikdy mu nevylepší průměr na vysvědčení... A když dítě přestává vidět smysl takové výuky, ztrácí pochopitelně i motivaci. 

Druhý důvod, který nejčastěji motivuje rodiče, aby dávali děti do hodin náboženství, je domněnka, že náboženská výuka vede k výchově dítěte, k rozvoji jeho humanity. „My pošleme své dítě do náboženství, a tím pádem se nemusíme starat o jeho výchovu - pan farář, řeholní sestřička či paní katechetka ho naučí zdravit, prosit, neodmlouvat atd. Zkrátka udělají nám z něho kvalitního člověka." Řada z nich je potom zklamaná, když vidí, že jejich dítě chodí už třetí rok na náboženství, a přitom ze školy nosí dvojky z chování. 

Třetí skupina rodičů, která je už poměrně malá, posílá své dítě na náboženství z řady jiných důvodů. Znám případ, kdy dítě chodilo na výuku jen proto, že si to přála babička, která v dané rodině rozhodovala o všem a docházku prosadila i proti vůli rodičů. Jindy chtěla maminka, aby dítě chodilo na náboženství jenom v zimě, protože by jinak muselo čekat dvě hodiny venku na autobus. 

Z knihy Max Kašparů: Do výšky volím pád