Kázání při rekviem za Josefa Zvěřinu

 
"Jistý pan Zvěřina, který se vydává za kněze", napsalo o něm Rudé Právo v době kampaně proti signatářům Charty 77. Ano, komentoval to v samizdatu Václav Benda, Josef Zvěřina se opravdu stále "vydává" za kněze a nejen za ně - vydává se do nebezpečí, postupuje riziko, dává se všanc všude tam, kde mnozí zbaběle mlčí či opatrně vyčkávají za bukem. Dodal bych, že ono „vydávat se“ může být překladem jednoho z klíčových pojmů, jimiž svatý Pavel opisuje Ježíšovo vykupitelské dílo, kenosis – sebevydání; Kristus nelpěl na své důstojnosti, vydal sám sebe, stal se služebníkem, byl poslušný až k smrti.. Ano, na této cestě sebevydání následoval svého Mistra náš bratr Josef.


Život otce Zvěřiny se téměř kryl s dějinami československého státu: kdykoliv v těchto dějinách - ve společnosti, v církvi, v kultuře - se dělo něco podstatného, kdykoliv bylo třeba nasadit kůži, projevit odvahu, zastat se dobré věci a postavit se proti zlu, Zvěřina byl vždy u věci, v pravou chvíli a na správném místě, v první linii zápasu, ochoten vzít na sebe všechna rizika a všechny důsledky - a to s odzbrojující samozřejmostí, bez patosu, s humorem člověka, který sebe nikdy nebral příliš vážně a nejčastěji dovedl vtipkovat na svůj vlastní účet. Byl vězněm obou totalit - pro "protiněmecký postoj" byl na 13 měsíců gestapem internován v Zásmukách u Prahy, po nástupu komunismu byl povolán mezi "černé barony" do pracovních vojenských oddílů (PTP) a v roce 1952 zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Čtrnáct let strávil v nejtěžších věznicích a pracovních táborech stalinského Československa. Po návratu prošel řadou civilních zaměstnání a každou volnou chvíli věnoval studiu, psaní a "podzemní" pastoraci. Zvěřina maximálně využil krátkého období uvolnění kolem Pražského jara 68 - spolu s O. Mádrem začal vydávat teologický časopis Via, organizovat veřejné přednášky Živá teologie a učit na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě: všemi těmito cestami uváděl české věřící do reformních myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Všechny tyto aktivity však byly během dvou let zlikvidovány "normalizačním režimem". Po vyhození z fakulty odešel na faru do Praskoles u Zdic, ale i jako venkovský farář byl komunistické vrchnosti trnem v oku; v roce 1975 odchází nuceně do důchodu. Tím však začíná nejplodnější období jeho činnosti. S jeho pomocí rostou na nejrůznějších místech v Čechách, na Moravě a Slovensku kroužky zájemců o teologii, které pravidelně objíždí, přednáší, píše skripta, debatuje a zkouší - vychová celou generaci žáků a žaček, laiků, tajně vysvěcených kněží a řeholníků a ovlivní i řadu bohoslovců, kteří na jeho přednášky utíkají přes zeď režimem řízeného litoměřického semináře. Řada jeho samizdatem šířených spisů se zabývá budoucností církve: " ..církev budoucnosti bude malým stádem. Dodejme hned, že se proto nesmí stát ani ghettem, ani společností pro duchovní dýchánky". Se svatým Augustinem věří v církev, která se musí stále obnovovat: "stále více naslouchat hlasu Ducha svatého i potřebám tohoto světa, stále ochotna se zříkat sebe, svých zvyklostí, sebejistoty, své pýchy, své moci, vnějškovosti a světskosti, svých mrtvých institucí a forem." Nesnášel bigotnost, ustrašenost a úzkoprsost; říkával: náš katolicismus musí být noblesní. Zvěřina byl přesvědčen, že se z historických zkušeností pronásledované církve se zrodí nová teologie, "která nebude jen učitelkou a guvernantkou, ale pomocnicí v prohloubení života společenství a svědectví." Základy této nové teologie vyložil ve své Teologii agapé, která byla vydána posmrtně. O církvi se vyjádřil:
je to má láska i můj kříž.


Jeho aktivity se neomezovaly jen na katolické prostředí - Zvěřina byl duch vpravdě ekumenický, vedl neustálý dialog s evangelickými přáteli a cítil přes všechny světonázorové hranice příbuznost se všemi, kdo poctivě usilují o pravdu, spravedlnost a svobodu - nejen svobodu náboženskou, nýbrž i občanskou. Nikoho nepřekvapí, když objeví jeho jméno mezi prvními signatáři Charty 77. K výtce, že mezi chartisty jsou většinou ateisté a také bývalí komunisté, poznamenává:
" trpí ´za své hříchy´ i za alibi moudrých a opatrných, kterým ani na mysl nevstoupilo bojovat proti bezpráví a lži. Styděl bych se tyto ateisty pomlouvat a špinit, jak činí i někteří křesťané. Naopak jim musím děkovat, že mne často hloubkou svého svědomí a svou odvahou posílili. S bolestí konstatuji, že jsem leckde ´nenašel takové víry v Izraeli´!"


Byl to především Zvěřina, kdo má zásluhu na podivuhodné proměně kardinála Tomáška z přeopatrného hierarchy, který se ještě v roce 1977 distancoval od signatářů Charty, v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu českého národa a křesťanů středovýchodní Evropy proti komunistické "Biafře ducha".


Jako Zvěřinu nezlomilo gestapo a stalinské lágry, neznechutila ho ani následující léta šikan, sledování, odposlouchávání, výslechů, domovních prohlídek, policejních zadržování a obžalob; často se nám zdálo, že akce STB, které nás, jeho žáky a o generaci mladší přátele přece jen občas denervovaly, bere jako kondiční trénink, bez něhož mu v životě něco chybí. "Jedna věc se jim nikdy nesmí podařit", opakoval nám stále: "nikdy nás nedonutí, abychom je nenáviděli." Po Chartě následoval jeho podpis na nesčetných otevřených protestních listech politikům, pod manifestem Několik slov a jeho účast v redakčním kruhu samizdatových Lidových noviny, při zakládání Občanského fóra a na manifestaci na Letné 25. listopadu 1989.
Ti křesťané, kteří mu donekonečna vytýkali, že "kněz se nemá míchat do politiky", se dnes zaklínají jeho příkladem občanské angažovanosti, kdykoliv se vede spor o to, nakolik křesťané obstáli ve zkoušce národní cti a občanské odvahy.


V červnu a v srpnu 1990 ho osobně přijal papež Jan Pavel II., který po léta pozorně a s nesmírnou sympatií a uznáním sledoval jeho činnost v církvi i společnosti. Když nabídl své síly obnovené katolické teologické fakultě, její tehdejší vedení jej akceptovalo v pouze symbolické roli „čestného děkana“. Česká křesťanská akademie, která vznikla těsně po listopadu 1989 zejména z podhoubí jím vedených podzemních seminářů, ho zvolila svým prvním předsedou. Čestný doktorát univerzity v Tübingen dostal v době komunismu v nepřítomnosti, vysoké státní vyznamenání - řád TGM - až posmrtně.


Josef Zvěřina mi kdysi vyprávěl, že během studií v Římě prožil jednou trpkou krizi, pokušení opustit nastoupenou cestu ke kněžství; ale tři hodiny modlitby v chrámu sv. Jana v Lateránu ho znovu přivedly k věrnosti k jeho povolání. Když jsem se po mnoha letech dostal do Říma, přišel jsem do toho chrámu poděkovat Bohu za to, že ho upevnil na jeho cestě. A i když se říká, že dějiny neznají žádné „kdyby“, zkusil jsem si představit, jak bolestně prázdné místo by zůstalo v moderních dějinách naší církve i v životech mnohých z nás, kdyby Josef Zvěřina nezůstal věrný svému povolání a nepůsobil svým nezastupitelným charismatem. Kdyby nebylo jeho myšlenek a kdyby nebylo především jeho životního příkladu, řady kněží v naší zemi by dnes byly o několik výrazných osobností jeho žáků prořídlejší. A především: bez Zvěřiny by české katolictví sotva prošlo onou intelektuální a mravní obnovou, díky níž byla církev schopna v osmdesátých letech oslovit mladou generaci a kolem roku 1989 se stát velkým znamením naděje pro celou společnost. A vtírá se i myšlenka: kdyby nebyl zemřel hned na prahu nové kapitoly dějin církve, která právě v té době tak potřebovala jeho prozíravosti a reformní odvahy, nemusel by možná ten plamen naděje v následujícím desetiletí tak rychle pohasnout. Ale zanechme říši "kdyby"…


Josef Zvěřina je znám jako jeden z hlavních protagonistů obnovy českého katolictví v duchu Druhého vatikánského koncilu. Dovolte k tomu osobní vzpomínku. Na podzim 1967 jsem byl poprvé na Západě - šlo o studentský výměnný pobyt s katolickou univerzitou v Tilburgu. Velmi jsem se těšil na to, že uvidím poprvé katolickou univerzitu. Když jsme do Holandska přijeli, dostali jsme se najednou přímo doprostřed pokoncilního vření. Slyšel jsem o zprávy o ženitbách kněží a kritická slova na adresu Vatikánu – a jako mladý nadšený konvertita jsem z toho utrpěl „kulturní šok“ (jako někteří čeští katolíci o 22 let později) - byl jsem z toho zmatený a znechucený. Po návratu jsem ochotně naslouchal těm, kteří líčili koncil jako podvratné dílo nepřátel církve – snad bych zcela propadl tomuto zahořklému paranoidnímu prostředí, kdybych nepoznal kněze, kteří vnímali koncil zcela jinak než jeho nezralí vyznavači v Holandsku i jeho zkostnatělí kritici v Čechách.
U kněží, jako byl Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Otto Mádr a mnozí další nebylo možné pochybovat o jejich oddanosti Kristu a církvi – osvědčili je léty v okovech pro víru. Ale právě tam se s nimi udála hluboká proměna.


Pokud snad dříve žili v izolovaném katolickém prostředí, v této době se ocitli za komunistickými mřížemi v nuceném spolužití s lidmi jiných pohledů na svět - křesťany jiných vyznání, vyznavači masarykovského humanismu, ba i se socialisty a nonkonformními komunisty, kteří upadli v nemilost vlastních soudruhů. A náhle zjistili, že je mnohé věci - nejen odpor vůči stalinskému komunismu - sjednocují. Někteří z nich - začali v extrémních podmínkách nově promýšlet svou víru a budoucí podobu církve. Někteří začali vidět své utrpení a pronásledování církve nejen v optice ideového a politického zápasu, nýbrž v duchu biblických proroků jako příležitost k pokání církve za její minulé chyby a nedostatečnosti, jako cestu k očistě. Začali uvažovat o tom, že dočká-li se církev v Čechách zase svobody, bude muset žít a pracovat docela jinak, očištěna od všech pozůstatků austrokatolicismu, od triumfalismu, vnějškovosti, zahledění do sebe. Tito lidé objevili ve vězení ono „unum necessarium“, bez něhož se však církev obejít nemůže. Jistě k těmto hodnotám, které objevili jako stěžejní, když jejich život byl tlakem drastického prostředí redukován na minimum, náležela modlitba, eucharistie, Písmo, liturgie v nejprostší myslitelné formě, ale také hodnoty, které lidé jako Mandl a Zvěřina přičítali k esenci českého - a nutně ekumenicky chápaného - křesťanství: snaha o pravdivost, solidarita s druhými, zejména utištěnými a obhajoba svobody svědomí. Tito kněží byli v pozitivním smyslu šokováni, když se po propuštění z žaláře v polovině šedesátých let dozvěděli, že v Římě nedávno skončil koncil - Druhý vatikánský - který se zabýval přesně těmi idejemi, které oni promýšleli od padesátých let ve vězení a že tento koncil vytýčil církvi linii, po níž oni toužili: ekumenismus, dialog se současným světem, odložení triumfalismu, zjednodušení liturgie a zcivilnění vnějších projevů církve, solidarita se současným člověkem a jeho problémy. Tentýž Duch svatý, který vanul bazilikou svatého Petra při koncilu, učil týmž věcem ve stejnou dobu kněze, spoutané pro věrnost Kristu a církvi vůlí komunistického Nabuchonodozora.


Řada našich kněží, kteří neprošli touto zkušeností a také se nemohli seznámit s teologickým kontextem koncilových změn, přijala reformy jen formálně, polovičatě, jako jakési „nařízení shora“. U kněží jako byl Josef Zvěřina však jejich „ano“ koncilovému poselství vyrůstalo z hlubin jejich vlastních tvrdě zaplacených životních zkušeností, proto bylo upřímné, věrohodné, hluboké a tvůrčí. Josef Zvěřina dne 18. srpna 1990, den po setkání s papežem, zemřel náhle při koupání v moři v Nettuno u Říma. Jeho poslední slova byla odpovědí na otázku, jak se na pláži cítí: Jako námořník, kterej se vrací do svého moře. Moře miloval: byl to pro něj výmluvný symbol nezměrnosti a hloubky boží lásky a milosrdenství.


Ve své závěti napsal: "Svým bratřím kněžím odkazuji prosbu, aby milovali pravdu, byli stateční a věrní a učili se znát znamení doby"; svým přátelům a žákům slíbil "věrnost na věčnosti". Mohu dosvědčit, že v mnoha nelehkých životních situacích jsem tuto jeho věrnou pomoc pocítil.
Věřím, že naši církev tato jeho pomoc neopustí. Stal se svědkem a příkladem, který zavazuje.

Autor textu: Tomáš Halík

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod