Vyznamenaná škola

   Náboženství muselo ze škol.

    Dětem řekli, že nemají chodit do kostela.

    Náš Jára nepřestal.

    On tak hrozně rád ministroval.

    Zavolali nás do školy a prej ať mu to zakážem.

    Už je poslední a mohli bychom vyhrát soutěž.

    To on nepochopí.

    Když to nepochopí hlavou,

    tak mu to vysvětlete řemenem přes zadek.

    Ředitelka mi to řekla jinak.

    Po neděli ho ředitelka vodila ze třídy do třídy:

    Jdu vám, děti, ukázat největšího blbce,

    co věří na pánaboha.

    Pak ho tahala i po jiných školách.

    Děti těch, co vládli městu,

   na něj házeli kamením a zpívali mu:

    Blllbec kostelník, čééérnoprdelník.

    Na Vše svatý večer ho pan děkan poslal

    zvonit klekání.

    Nějak to divně zaklinkalo a bylo ticho.

    Kluk nešel.

    Našli ho na ráhně ke zvonu.

    Poslali jsme na ředitelku stížnost.

    Pan děkan ji taky podepsal.

    Nestalo se nic – kluk prý nebyl normální.

    Totiž – stalo se.

    Museli jsme se přestěhovat.

    Pana děkana přeložili a pak ho poslali do dolů.

    Táta se utrápil.

    Ředitelka vyhrála soutěž.

    Byla pak krajskou inspektorkou.

    Z knihy Petr Piťha, Plody zla.