To místo je svaté

Trávil jsem čas v katedrále. Ztišení k modlitbě ale moc nešlo. Rozhovor s Pánem se nedařil. Hlučný zájezd turistů si prohlížel pamětihodnosti chrámu a občas poslouchal průvodce. Vybavil se mi krásný zážitek před několika dny, kdy v koncertním sále zněla Lužanská mše Antonína Dvořáka. Jeden z posluchačů po koncertu prohlásil: Hezké, ale moc vážné. Pro mne to nebylo moc vážné, ale bylo mi líto, že ta mše nezní v chrámě při slavení liturgie. Tam by svou krásou pomáhala vnořit se do svatých tajemství, Gloria či Sanktus by strhovalo k modlitbě radostných chval a díků a Credo svou mohutností povzbuzovalo k vyznání, které nemůže končit, když slova doznějí.

Pomyslel jsem si: Je hezké otevřít srdce světu, brány chrámů pro turisty a duchovní hudbu nabídnout i těm, co na mši nechodí. Ale co oni z toho mají? Neděláme laciný výprodej? A jak že to po tom koncertě řekl jiný z posluchačů? Byl to krásný kulturní zážitek . Škoda, že jen kulturní a ne i  duchovní, že jde jen o setkání s krásou a ne s tím, který je Krása. Co se děje s duchovním rozměrem dnešního člověka?

Čím méně lidí chodí do kostela, tím častěji svět přebírá církevní slovník, aniž by rozuměl obsahu slov. Křtí se zvířata v ZOO, knihy i gramofonové desky či novější nosiče. Novináři zpovídají politiky. Nadřízené úřady posvětí rozhodnutí nižších. Některé zážitky prý stojí za hřích …

Jedni to svádějí na neznalost a nevzdělanost lidí, jiní dokonce na taktiku nepřátel náboženství, kteří chtějí přenesením náboženské terminologie do světské mluvy zastřít duchovní poklad skrytý za těmito slovy, podobně jako kdysi bojovníci proti náboženství zaváděli povinné občanské sňatky, vítání občánků místo křtu, pionýrské sliby místo prvního svatého přijímání, slavnostní předávání občanských průkazů místo biřmování a politické manifestace dostaly znaky liturgie i s ikonostasem „světců komunismu“ a plameny ohňů místo věčného světla. Lidem prý jde o obřad a ne o Boha, říkávali. Neneseme však větší odpovědnost my, kterým se dostalo víry, když sami vyprazdňujeme náboženské pojmy nedůsledným životem, když svět nevyčte přítomnost Boha z našich skutků, když vcházíme do chrámu jako do krámu na nákup, či do kina na představení?

Neplatí i pro nás, co slyšel Mojžíš u Hořícího keře: Stůj a zuj si opánky. Místo, na kterém stojíš, je svaté! Není zde Ten, před nímž poklekne každé koleno a každý jazyk bude velebit Boha?

Kdyby turisté, kteří vstupují do našich chrámů, zde viděli méně poučných tabulí, ale zato věřící ponořené do hlubokého mlčení a prozářené radostí z přítomnosti Boha, jemuž naslouchají, měli by možnost nejen obdivovat kulturní památky, ale i zahlédnutí Boha, jehož záře se odráží na tváři těch, s nimiž On hovoří.

Navrátit smysl vyprázdněným náboženským pojmům nemohou lidé světa, ale jen ti, kterým bylo dáno poznání Boha.

+ Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, metropolita Moravy

Světlo č. 32/04 , str. 13