Homilie prof. PhDr. Petra Piťhy CSc., kterou pronesl během poutní slavnosti 15. srpna 2010 v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně

Pro její snadnější pochopení připomínáme dva biblické texty, nichž kazatel vycházel.

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana (Zj 11,19a;12,1.3-6a.10ab)

Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí. A porodila syna, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“

Evangelium (Lk 1, 39 – 56)

Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.

Homilie

Milí poutníci, ctitelé mariánští,

Slyšeli jsme děsivou vizi z Apokalypsy a vyslechli jsme poté nejkrásnější báseň o Boží věrnosti. Pokusme se jim porozumět a pochopit dynamiku jejich vztahu.

S pochopením jsou však potíže a moc se nám do něho nechce. Vyžaduje totiž, abychom se lidem a různým dějům přiblížili až tak, že se nás budou týkat, že je budeme spolu s druhými prožívat. Dobře chápeme a rozumíme jen tomu, co jsme sami na sobě alespoň trochu pocítili. Skrze vlastní prožitky radosti, bolesti, úzkosti, únavy chápeme únavu, bolest, úzkost a radost druhých.

S pochopením a prožitkem máme potíže také proto, že nás virtuální svět svedl k představě, že ve skutečnosti to není, a kdysi živý a varující lidský cit se utopil v sádle nezájmu. Výsledkem v našem případě je, že apokalyptický obraz vidíme jako umělecké dílo a sklouzneme po skluzavce symbolických výkladů daleko od tvrdé reality, která mluvila jasně a neúprosně k živým prostým lidem minulých dob.

Zkusme se postavit do toho obrazu. Už jenom setkání se ženou, na kterou přišly porodní křeče a která je sama, je hrozné. Co dělat? Co bychom si počali? Setkání s děsivým plazem, hbitým, rychlým, lidské síly mnohonásobně převyšujícím vedlo by nás nejspíš k pokusu o útěk – ale jsme paralyzováni hrůzou, neuděláme ani krok, nejsme schopni křičet, jsme bledí na smrt. Pozorujeme nezvladatelnou ničivou sílu. Udělejme ještě jeden krok blíž k ženě. Miluje své dosud nenarozené dítě, chtěla by je ještě neprobuzené ochránit a sama zahynout v čelistech šelmy. Bláhová myšlenka zoufalství. I nezrozeného, ale živoucího, dotkla by se ho všechna bolest. A navíc nelze zastavit sílu života, dítě chce ven. Jak strašná je rafinovanost mučitele. Nevrhne se na ženu, nechal by ji žít, aby se měl na co dívat, až bude oblizovat a převracet její plod. Ano, přátelé, tak vypadá zlo, tak se chová, tak jedná. Tak se plazí dějinami. S tímhle nejsou žerty.

Druhý obraz je zcela jiný. Tam vidíme prosté děvče, takovou krásnou venkovskou holčinu, která svým příchodem přináší radost staré ženě plné obav a která z ničeho nic jako u vytržení zazpívá báseň. Říká, že velebí Hospodina, protože cítí, že její nepatrný život má úžasný smysl – vždyť na ni shlédl Bůh. To děvče ví, že existuje zlo. Ví, že může člověka přemoci, a proto mluví o Bohu jako o Spasiteli. Raduje se, protože ji Bůh chrání od zlého. Záchrana z moci zla je velikou věcí, protože ji může učinit jen ten, kdo je silnější než zlo, ten jediný, který je opravdu mocný. Opakuje pak téměř školácky, co se o něm naučila: jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá po věky k těm, kdo zachovávají s bázní příkazy jeho řádu. Užil jsem slova školácky. Ano, jde o slova opakovaná v synagogách po generace. Ale jak je to děvče vyslovuje, s jakou vnitřní přesvědčivostí. S pochopením, jaké přináší jen nejhlubší prožitek. Proto může dodat, jak spása mění chod světa. Pýcha mocných mizí jako dým, opovrhovaní se napřímí a nadechnou, bohatci budou civět na bezcennost svých pokladů, zatímco hladoví budou lámat chléb a radovat se z toho, co je dobré a pro co má smysl žít. Končí pak jako pevně mluvící svědek na soudu světa a potvrzuje, že Bůh se ujal svých vyvolených, jak to slíbil.

Venkovská dívka druhého obrazu není nikdo jiný než žena z obrazu prvého. To chudé děvče, o němž váš moravský básník mluvil jako o Popelce Nazaretské, je královnou nebes a pravou královnou celé země. Je to Bohorodička, matka Spasitele. To je naše královna. Právě jsme slyšeli její trůnní řeč. Naše úcta a tím spíše láska k ní se nemůže vyčerpat kultem sádrových a plastových sošek a sladce kýčovitých obrázků. Musí být naplněna účastí na vítězné dynamice jejího života tak, jak nám to odhaluje napětí dvou dnešních obrazů.

Když Maria klečela po modlitbě a snila sen o svém životě a nepřála si nic než tiché štěstí v domku se zahrádkou, s dětmi, po boku svého tesaře, rozkvetla touha jejího srdce jako jitřní lilie. Bohu se zalíbilo, jak miluje dobro, a změnil její život. Již tehdy ho povznesl do řádu nebes. Nenutil ji. Uvědomovala si nebezpečí spojené s Boží výzvou. Věděla, že nikomu nevysvětlí, že se nedopustila nevěry, trestané tehdy smrtí, a uvěřila Božímu hlasu.

Prožívala pak svůj život, občas šťastný, často tvrdý až krutý, ale vždy úžasný a k budoucnosti nebe otevřený. Tak zažila radost betlémské noci, obavu při útěku do Egypta. Zamrazila ji zpráva o masakru v Betlémě, žila v exilu. Měla řadu krásných let a přišla doba, kdy se mísily pocit hrdosti a obav při synově vystoupení. Nakonec se dozvěděla o jeho zatčení a stanula pod křížem. Tam stála bezmocná proti jízlivému zlu, které se bavilo. Slyšela urážky a sadistické pošklebky triumfující moci pýchy. Omdlévala, jako někdy omdlí rodička, děsila se, nevěděla, nechápala a láska byla k neunesení, ale nutila ji zůstat, protože pravou lásku nelze zlomit ani přervat. Evangelia neříkají ani slovo o tom, jak a kdy se dozvěděla o Kristově zmrtvýchvstání. Ani slovo o její reakci. Možná si tiše zopakovala, co kdysi jásavě zazpívala – mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, pamatoval na své milosrdenství, veliké věci mi učinil podle svého slibu ten, který je mocný.

Maria byla korunována na nebesích, je matkou církve, to jest matkou naší. Vraťme se zpět do naší právě probíhající současnosti. My jsme těmi, které chce zhltnout starý plaz. Nezastírejme si, že tu je. Je to děsný nepřítel, který nás obejme jakoby hedvábnou rukou, šeptá nám nádherná slova o úspěchu. Pak nás nelítostně sevře a uškrtí, sliby se ukážou jako lživé, s gestem polibku zarazí do nás své zuby a otráví nás závistí a lží. Zlo, každé, malinké i obrovské, je vždycky a bude do konce času vždy jen jedno. Je nebezpečné. Je zrádné. Je třeba se mu vzepřít. Rozhlédněte se kolem a uvidíte ho takřka všude. Je snad málo nadutců, málo podvodníků, lhářů, lenochů? Nejste sami sváděni a svedeni k tomu nalhávat si, že ono to tak zlé není, že je všechno relativní a individuální, že nemáme nikoho vychovávat, protože dítě samo objeví, co je správné, a rozhodne se. Varuji před tím. Čím více varuji, tím více jsem protivný. Ale já se opravdu protivím zlu. Trvám na tom, že situace celé evropské společnosti je zlá především proto, že zavírá oči. „To je depresivní,“ říkají mi lidé. Nikoli, je to nebezpečné, v žádném případě ne beznadějné. Je třeba poučit se. Opřít se o toho, který je mocný, a odmítnout zlo. Nedejte si nalhat, že to nejde, že dnes je to jinak. Zlo zůstává zlem a je konkrétně blízko nás. Až přijdete domů, začněte žít nový život – přestaňte lhát, sami sobě, svým nejbližším, nepřitakávejte lžím druhých, říkejte pravdu, odvažte se říct pravdu i tam, kde je všeobecně přijata lež. Jste děti královny, jste děti Boží. Vztáhněte prst a řekněte: „Vždyť je ten císař nahý.“ Řekněte, že tohle je podvod, tohle je nepořádek, tohle je nepřičinlivost, tohle je krádež a tohle je pitomost, která se vymstí. Nevidíte to nebo se bojíte to říct? Ne, nechci Vám křivdit. Nechci Vás soudit a deptat. Vím, jak slabý jsem sám. Všichni potřebujeme novou sílu. Pojďme a posilněme se u Božího stolu a pak se vraťme ke svým trampotám a bolestem – budou lehčí, i ke svým radostem – ty pravé budou ještě krásnější.