Běda, když člověk degraduje liturgii

Na následující podnět Stefana Rehdera - Většinou dobře míněné pokusy mnohých farářů „improvizovat“ během liturgie souvisí jistě také s jejich upřímnou snahou přitáhnout do kostela mladé lidi. Mládež je přece díky obrovským možnostem využití volného času (díky mnohahodinovému sledování televize a surfování na internetu) zcela jiným způsobem orientována na zážitky než v dřívějších dobách. Za přitažlivé považuje jen to, co dokáže „pobavit“, co něco nabízí, co má charakter „akce“. Z tohoto důvodu se zdá současná mše svatá dnes také mnohým příliš strnulá. - reaguje kardinál Meisner takto:

Ano, to si mnozí myslí. Právě proto je zapotřebí přijít s alternativní nabídkou: Mladí lidé – to jsou přece „alternativy“, u nich přece „frčí“, řečeno jejich jazykem, alternativní programy. Sekty to pochopily. Příliv mladých, který zažívají, přece musí mít nějaký důvod! Máme se zase co učit.

Katolickou alternativou by bylo, kdyby mladí lidé mohli vnímat církevní prostory nejprve jako velký slavnostně vyzdobený prostor ticha. Návštěvníci bohoslužeb by neměli přicházet do kostela teprve když kněz zahajuje bohoslužbu, nýbrž o pět minut dříve. Zde by se pak člověk měl pokusit přijít sám k sobě, tak jak to doporučuje onen ruský poutník, kterého bych rád ještě jednou citoval. Ten řekl: „Zaprvé se tiše posaď, za druhé: zavři oči. Za třetí: sepni ruce, za čtvrté: skloň hlavu – a za páté: odveď svůj rozum z hlavy do srdce.“ Jestliže mladí lidé učiní i tento pátý krok a uvědomí si, že věřící v kostele netlachají a že je kostel slavnostně vyzdoben k bohoslužbě, pak pocítí, že církev není pouhým shromažďovacím prostorem, nýbrž prostorem ke cti, slávě a uctívání Boha a že tam věřící přicházejí proto, aby se zde s Bohem setkali a jemu děkovali.

Liturgie je přece skutečností skrytou v posvátných znameních a aby této skutečnosti mohli lidé porozumět, musí se opět stát těmi, kdo jsou symbolů „schopni“. Velmi důležitým symbolem je ticho: je jediným symbolem věčnosti v tomto časném světě. Proto je zapotřebí se mu stále znovu učit. Farář, liturg, musí své společenství nejprve k tomuto tichu přivést. V okamžiku, kdy se mu to podaří, stává se společenství otevřeným pro skutečnost, která se odehrává v liturgii.

Liturgie je vlastně svatou hrou, v níž je všechno důležité. Nikde jinde není víra pro člověka tak uceleně zakusitelná jako v liturgii, a to skrze sezení, stání, klečení, slyšení, zpívání, přijímání eucharistie a vůni – např. kadidla.

Běda, když člověk degraduje slavení eucharistie na vzdělávací či informační pořad nebo když se z ní stane liturgický taneček! Pak působí odpudivě, téměř hloupě. Jestliže však slavíme liturgii jako uctívání Boha, působí také katecheticky a velmi atraktivně (pokud to lze takto neliturgicky říci).

Chci Vám ještě na základě dalšího důležitého symbolu objasnit, o co v liturgii skutečně jde. Při bohoslužbě nosíme liturgická roucha; ta mají přikrýt individualitu kněží, což má svůj dobrý důvod. V liturgii totiž jedná kněz „in persona Christi capitis“, tedy v osobě Krista, hlavy své církve. Jde o Krista, ne o nás, a proto nám církev dává skrze roucha ustoupit do pozadí. Jestliže však do ní vnáší nyní kněz svá osobní zalíbení a zájmy a sám hraje v popředí, pak pohled na Krista zakrývá. To liturgii ničí.

Věřící se mají v liturgii setkat s Kristem, ne se mnou, s knězem. S knězem se můžete setkat na faře, pozvete-li ho na návštěvu atd. Ve svátostech se máme setkat s Kristem. Proto bych chtěl ještě jednou zdůraznit: naše církev s liturgií stojí nebo padá. V mnoha zemích stojí církev nad propastí, protože v podobě liturgie už není viditelná podoba církve, jejíž hlavou je Ježíš Kristus. Pokud v ní již není zjevný Kristus, netýká se tento problém pouze obřadů, nýbrž jde o existencionální otázku pro naši církev. To musíme my biskupové pozorně sledovat.

Z knihy Kardinál Joachim Meisner: Dívat se srdcem (šance a úkol církve na počátku třetího tisíciletí)