V knize Dívat se srdcem položil Stefan Rehder kard. Meisnerovi i tuto otázku:

Vy tedy požadujete, aby se církev znovu zřetelně hlásila o slovo, aby se jí opět dostávalo více sluchu. Není však realita jiná? Jak to vypadá, nemají v Německu zástupci státu a společnosti jako celek zájem o vměšování církve. Zatím je leckdy církvi – přes státní přiznání se k pluralismu – upíráno právo se angažovat. Vypadá to, jako by byly církve – obzvláště katolická – trpěny jen do té míry, do jaké se starají o charitativní záležitosti a do jaké míry má stát díky nim z krku sociální břemena. Je tento dojem klamný?

Souhlasím s Vámi. Jistě můžeme mít občas takový dojem, ale kdyby tomu tak mělo být, pak nelze rezignovat. Podívejte, křesťanská kultura, která se nesetkává s odporem, patří minulosti. Když jsme hovořili o papeži, citoval jsem Simeonova prorocká slova: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli“ (Lk 2,34). To neplatí jen pro papeže, ale také pro nástupce apoštolů – pro biskupy.

Neměli bychom však současný odpor dramatizovat. V každém případě chápu, že lidé, kteří již neznají Boha a jeho svět, se často vehementně vzpírají proti tomu, co jim hlásáme. Dokonce jim musíme také více vysvětlovat, proč se hlásíme ke slovu a proč to děláme tak, jak to děláme. A pokud přesto vyjadřují pohoršení, měli bychom se umět nad to povznést.

Neexistuje ani lehké křesťanství ani „církev light“. Křesťanství, které si nechá vytrhnout všechny zuby a nemůže se už pak zakousnout tam, kde by to bylo zapotřebí, nemá už nic společného s Písmem svatým, nic společného s Ježíšem Kristem. Církev musí umět přivést člověka také k rozhodnutí. Pán říká: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mt 10,34). To znamená, že by církev měla stále člověka stavět před rozhodnutí: pro Boha nebo proti němu. Neuspěje, bude-li přicházet s nezávazným „blabla“. Pán říká doslova: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje“ (Mt 12,30).

Takže ještě jednou: stavět lidi před toto rozhodnutí, to je jeden z našich úkolů. Křesťanství tichošlápků, které preferuje jen ticho a klid, je zkažené už teď. Klid je první povinností občana, ne však první povinností křesťana. Jednou mi řekl kolega: „Jen klid, jen klid.“ Odpověděl jsem: „To není v evangeliu.“ Na hřbitově říkáme: „Dej mu, ó Pane věčný klid“, ne však zde.

Z knihy Kardinál Joachim Meisner: Dívat se srdcem (šance a úkol církve na počátku třetího tisíciletí)