V knize Dívat se srdcem položil Stefan Rehder kard. Meisnerovi následující otázku:

Činná láska se však zrovna nezdá být problémem církve v Německu; existuje spíše nebezpečí, že je v dnešní společnosti církev žádaná jen do té míry, nakolik je sociální a dobročinná. Církev jako agentura služeb v oblasti těžkých sociálních případů nebo jako agentura specializovaná na problematické případy etické.

Pan kardinál odpověděl takto:

Ano, zde církev trpí typickým údělem proroků. Izraelský národ a jeho králové chtěli od proroků slyšet jen dobrá poselství. Žádané bylo jen poklepávání po rameni, ovšem jakmile některý (puzen Božím Duchem) říkal něco negativního a předpovídal špatný konec, pokud se něco nezmění, a vyzýval k pokání a obrácení, byl pronásledován, bit a vězněn.

Naším problémem je, že jsme zpohodlněli. Církev tvoří také jen lidé – a kdo by chtěl neustále sedět na veřejné lavici obžalovaných, protože říká to, co je podle jeho názoru povinen říci. To je nepohodlné. Protože jsme tak zpohodlněli, hrozí církvi, že neponese prorocké slovo, které by pomohlo a které naše společnost potřebuje.

To je velmi závažné memento především pro nás pastýře. Říkáme vždycky jen to, s čím očekáváme souhlas, nebo i to, čemu se dnes lidé sice usilovně brání, co jim však jediné pomáhá růst a co by aspoň některým mohlo pomoci v jejich životě k radikálnímu obrácení? Po mnoho let jsem byl rektorem charitativního sdružení v Erfurtu a musel jsem se starat také o duchovní profil našich charitativních spolupracovníků. Vždycky nám bylo jasné, že pokud se církev omezuje pouze na sociální práci (to znamená aniž by zároveň byla prodchnuta potřebnou charitativní spiritualitou), pak můžeme tuto činnost – tehdy se jí říkalo solidarita s národem – klidně přenechat sociálním úřadům. Jestliže vykonáváme jen čistě sociální práci, zůstáváme jako církev též v charitativní službě lidem dlužní to podstatné. Když někdo dříve prosil kněze o kousek chleba, prý mu odpověděl: Budu se za tebe modlit. Jestliže dnes někdo prosí kněze o modlitbu, odpoví mu: Dám ti kousek chleba. Tím však zůstáváme člověku dlužní to podstatné.

Církev v Německu má přespříliš institucí a málo duše. Vždycky přirovnávám církev k autu, jehož karosérie je příliš těžká vzhledem k výkonu motoru. Motor bude běžet naplno, ale auto se kupředu nepohne. K řešení tohoto problému existují dvě možnosti: buď vyměníme motor za výkonnější, nebo zmenšíme karosérii.

Jsem pro první variantu. Ano, v tom mi většina dává za pravdu. Když však potom vysvětluji: výkonnější motor neznamená dát k dispozici větší rozpočet, ale musí v nás vyrůst víra a láska (konkrétně např. každé čtyři týdny chodit ke zpovědi a snažit se o důsledný křesťanský život), pak se mnozí přece jen rozhodnou pro karosérii menší. 

Z knihy Kardinál Joachim Meisner: Dívat se srdcem (šance a úkol církve na počátku třetího tisíciletí)