Sakrální a profánní

Tím už jsem se dostal ke své druhé poznámce. Znovunalezením Starého zákona musí být překonáno i kaceřování sakrálního a „zposvátňovaní“ profánního. Jistě, křesťanství je kvas, sakralita není nic uzavírajícího a uzavřeného, je dynamická. Kněz přijal pověření „jděte do světa a získávejte mi učedníky“ (srov. Mt 28,19). Avšak tato dynamika poslání, tato vnitřní otevřenost a šíře evangelia se nedá převést na formuli „jděte do světa a staňte se sami světem! Jděte do světa a potvrďte jeho profánnost!“ Naopak. Existuje svaté Boží tajemství, hořčičné zrno evangelia, které se neshoduje se světem, ale je určeno, aby celý svět proniklo. Proto musíme znovu najít odvahu k sakrálnímu, odvahu k rozlišování toho, co je křesťanské; ne proto, abychom je izolovali, ale abychom proměňovali a byli skutečně dynamičtí.

Eugéne Ionesco, jeden z otců absurdního divadla, to roku 1975 v jednom rozhovoru vyjádřil se vší vášní hledajícího a žíznícího člověka naší doby. Uvedu několik vět: „Církev nechce ztratit zákazníky, chce získat ještě další. To vede k jistému zesvětštění, které je skutečně žalostné.“ – „Svět se ztrácí, církev se ztrácí ve světě, faráři jsou hloupí a prostřední“ – o biskupech by to jistě řekl také! – „jsou šťastní, že jsou jen lidé jako všichni ostatní průměrní leví maloměšťáci. Slyšel jsem jednoho faráře v kostele říkat: „Usmívejte se, podávejte si ruce… Ježíš vám hezky po kamarádsku přeje dobrý den!“ Brzy se pro přijímání chleba a vína zavede bar a budou se podávat sendviče a beaujolais. To se mi zdá neuvěřitelně hloupé, tolálně neduchovní. Bratrství není ani průměrnost, ani bratříčkování. Potřebujeme to, co je mimočasové, vždyť co je náboženství bez posvátného? Nic nám nezbývá, nic pevného, všechno je v pohybu. My zatím potřebujeme skálu.“

V této souvislosti mne napadá i několik burcujících vět z dramatické básně Petera Handkeho O vesnicích. Tam se říká: „Nikdo nás nechce, a nikdy nás nikdo nechtěl… Naše domy jsou špalíry zoufalství stojící v prázdnu… Nejsme na špatné cestě, my nejsme vůbec na žádné… Jak je lidstvo opuštěné, jak je lidstvo opušťené!“

Myslím, že když slyšíme tento hlas lidí, kteří vědomě žijí, trpí a milují v dnešním světě, ukazuje se nám, že tomuto světu neposloužíme banální přívětivostí. Nepotřebuje potvrzení, ale proměnu, radikalitu evangelia.

Joseph Ratzinger: Služebníci radosti, KN 2010, s. 80-82