| |
Modleme se za kněze!
Pane kardinále, proč je u nás málo kněžských povolání?
Myslím si, že jsme se všichni stali kněžími také proto, že jsme se setkali s přesvědčivou postavou kněze, který radostně sloužil Bohu a s radostí konal své povolání. Proto je otázka povolání vždycky i záležitostí naší, kteří již kněžské povolání plníme. Žijeme své kněžství dostatečně přesvědčivě, aby jiskra přeskočila na druhé?
S rozvrácenými a zničenými rodinami nebudeme moci - z numerického hlediska - naše kněžiště zachránit. Jedno podmiňuje druhé, a proto musí církev v pastoraci rodiny dnes vystupovat právě tak, jako vystupuje v pastoraci řeholních a kněžských povolání.
My kněží kážeme příliš málo o tom, že svatost je cílem našeho života. Proto musím stále opakovat: mějme znovu odvahu říkat mladým lidem: "Tvým ideálem musí být stát se svatým - všechno ostatní je pro tebe příliš malé a příliš levné!"
Každý křesťan je tedy povolán k dokonalosti a rád to zopakuji: každý! Dosahuje jí vždycky jen na cestě, ke které ho povolal Bůh. To tedy znamená, že volá-li Bůh ke kněžství někoho, kdo volání uslyší, a přesto se rozhodne pro manželství, stane se v nejlepším případě "polovičním manželem". Přesně totéž platí naopak. Kdo je povolán k manželství, a přesto zvolí kněžství, z toho bude v nejlepším případě průměrný kněz. Proto je tak důležité objevit, k čemu Bůh každého jednotlivce povolal.
Jak vlastně člověk zaslechne, že ho Bůh volá k určité cestě?
Boží volání zaslechneme ve svém svědomí, v modlitbě a skrze to, co nám říká náš duchovní rádce. Nejprve však musíme být přesvědčeni o tom, že na tomto světě neexistuje v rozhodujících věcech náhoda, ale že se všechno děje podle Božího plánu. Pán však nezamýšlí něco se světem jen jako s celkem, má také v úmyslu něco jedinečného s každým jednotlivým člověkem, a to z toho důvodu, že je každý člověk jedinečný.
Pro kněžské povolání hrají roli tři otázky: způsobilost, náklonnost a přijetí církví. První dva body jsou, podle mne, důležitými kritérii také pro všechna necírkevní povolání. U kněžství přistupuje ke způsobilosti ještě něco jiného. Způsobilost být knězem si nemůže člověk otestovat sám; to musí učinit jiní, a to představení v našich kněžských seminářích. Ti mají rozhodovat o tom, zda jde o způsobilost opravdovou.
Centrem klerikova života je sám eucharistický Pán. Proto nežije kněz sám a osaměle, i když se zříká vlastní rodiny. Žije ve vnitřním celoživotním společenství s eucharistickým Pánem, takže při mši svaté dokonce jedná in persona Christi
capitis, to znamená v osobě Krista, hlavy své církve.
My kněží musíme být muži modlitby, a proto máme povinnost modlit se denně breviář. Nikdo mi nemůže tvrdit, že to pro něj není časově možné. Je to otázka lásky. Ježíš říká: Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Možná by dnes řekl: Kde je tvůj poklad, tam budeš mít vždycky čas. Musel jsem učinit zkušenost, že každá kněžská katastrofa začíná tím, že se onen dotyčný přestane modlit.
|
|
|
|
|
Duchovní pastýři mají lidem přinášet Boha, ne sebe samé. Proto kněz vůbec nemusí neustále mluvit velkolepě o Bohu: pokud je sám naplněn Bohem, vyzařuje ho navenek. Toho si věřící všímají, to cítí. Nedávno jsem řekl jáhnům při jejich svěcení, kdy přijali také závazek ke každodenní modlitbě breviáře: "Jestliže se přestanete modlit, může být vaše kázání sice ještě výmluvné, ale nebude už účinné, protože pak nebude živou vírou, nýbrž mrtvým tlacháním."
Kněžské povolání se nedá nastudovat, to si lze jen "vymodlit".
Výňatky z knihy kardinála Joachima Meisnera: Dívat se srdcem
|
|
|
|