Co
jsme udělali v církvi špatně?
Prof.
Dr. Ferdinand Holböck
Před několika lety napsal jeden evangelický právník odpovědným své církevní
obce tento dopis:
„Milí
biskupové, faráři, kazatelé a vedoucí mládeže křesťanské církve, již
delší dobu se snažíte učinit církev pro nás mladé atraktivnější –
bez úspěchu. Církev se v očích mladých lidí stala ještě více nezajímavou.
To však muselo nutně nastat, neboť ať jste měli jakkoliv dobrý úmysl, sáhli
jste ke špatným iniciativám. Místo abyste hlásali nezkrácené evangelium,
chtěli jste udělat církev chutnější jako humanisticko- moralistický
spolek s módními barevnými chomáči vaty: kytarové bohoslužby s frázemi
o lidskosti, s diskuzemi apod. To všechno působilo zcela opačně. Protože
čím je církev všeobecnější, tím je nezajímavější. Protože čím více
se stává zájmovým klubem a nenabízí nic, co člověku bere dech, tím méně
se vyplatí k ní náležet.
Mnozí z vás běhají za modernistickými teology, odhazují víru v osobního
Boha a v život na onom světě, víru v božství Ježíše Krista, v
jeho výkupnou smrt a tělesné zmrtvýchvstání a nový příchod Páně a místo
toho mluví o Ježíši jen jako o příteli člověka nebo o sociálním
revolucionáři.
Prosím
vás: Nepokoušejte se už dělat církev atraktivnější zcela špatnými
prostředky. Nedávejte mladým lidem místo chleba kámen a nabídněte nám
nezředěné evangelium: nechceme církev, která funguje jako
humanisticko-moralizující spolek, ale hlásejte nekompromisně evangelium,
biblickou zvěst o vtělení Božího Syna, od jeho panenského početí a
narození v Betlémě až po jeho opětovný příchod. Taková kázání bereme
i dnes docela vážně. Ale církev, která zamlčuje nebe a peklo, soud a věčné
zatracení a už o tom plnoprávně nekáže, je nevěrohodná a nezajímavá.
Taková církev odnímá kázání o obrácení jeho sílu, dělá pokání
zbytečným, z Božího milosrdenství dělá sentimentální cit a z Ježíšova
kříže bezobsažnou demonstraci,krach židovského potulného kazatele.
Opravdové
křesťanské poselství musí do uší pronikat a bolet.Mladí lidé vědí, že
to při takovém kázání musí takové být a vůbec se tomu nediví. Mají
touhu prožít to, co Bůh ve svém poselství skutečně řekl, a chtěli by na
to dát odpověď víry. Boží slovo je nezměnitelné, má dnes stejnou sílu
jako kdysi, když je hlásali proroci a Ježíš Kristus a když je hlásali a
zapsali apoštolové. Nedělejte proto žádné škrty, hlásejte je nezměněné
a nefalšované. Povězte jasně a zřetelně, že podle biblických výroků
zde na zemi nebude nikdy žádný pozemský ráj. Představte konečně křesťanskou
církev takovou, jakou ji chtěl mít její zakladatel: velkou a vznešenou
zprostředkovatelku milostí, která trvá na slově o Kříži a o smíření
mezi Bohem a lidmi, o nutnosti křtu ke spáse, zpovědi k odpuštění hříchů.“
Profesor Holböck k tomu dodává: „Co tento mladý evangelík napsal, to
platí přesně i pro dnešní skutečnost, a to nejen v evangelické, ale bohužel
i v katolické církvi. I u nás došlo k pokusům přesně tak víru
zfalšovat a zkrátit a obměnit funkci církve a my už nevidíme souvislost
mezi vírou a církví. Spíše zavládla nejistota a zmatek víry a k tomu
únava z církve, která se rozrůstá jako hnutí »pryč-od-církve«. Politováníhodný
není ani tak rostoucí počet výstupů z církve, jako spíše více nebo méně
hlasitá lhostejnost, vlažnost a odcizení víře a církvi. Toto odcizení se
stupňuje, až dospěje k úplné nevěře. Přitom se teologové a pastorační
odborníci domnívají, že překonají tuto krizi stále novými liturgickými
a pastoračními experimenty, stále větším překrucováním a zřeďováním
evangelia, stále větším zpochybňováním a přizpůsobováním světu a
duchu doby. Ale dostavuje se úplný opak. Počet skutečně praktikujících
katolíků, kteří to s vírou a církví myslí ještě doopravdy, se nezvětšuje,
nýbrž klesá. Už se nebere vážně nezbytnost křtu ke spáse, zpovědi k
odpuštění hříchů a zpověď se houfně zcela zanedbává, počet církevně
sezdaných párů je někde už zcela zanedbatelný a počet kněžských a řeholních
povolání je menší a menší.
Se
zcela falešným optimismem se mnozí nad skutečným stavem církve zcela mýlí...“
S
– 32/09
Benedikt XVI. a
jeho analýza pokoncilního vývoje v církvi:
„Otevření se světu bylo v prvních desetiletích po
2.vatikánském koncilu některými vykládáno ne jako požadavek misijní
horlivosti Kristova Srdce, ale jako přechod k sekularizaci. V ní spatřovali
určité hodnoty, jež jsou pro křesťany důležité jako rovnost, volnost,
solidárnost. Byli připraveni činit ústupky a objevovat možnosti spolupráce.
V etických diskusích někteří představitelé církve vyjadřovali pohledy,
které odpovídali očekáváním veřejného mínění, ale přecházeli mlčením
jisté základní pravdy víry jako hřích, milost, život s Bohem či poslední
věci. Nepozorovaně tak mnohá církevní společenství upadala do
sebe-sekularizace v naději, že získají ty, kteří jsou daleko, a zatím
byli svědky vzdalování, selhání a rozčarování u těch, kteří byli blízko.
Naši současníci, kteří chtějí být s námi, touží u nás nalézat to,
co nevidí nikde jinde, to znamená radost a naději plynoucí ze skutečnosti,
že jsme s Kristem Zmrtvýchvstalým.“
Benedikt XVI. upozornil také na to, že „nynější
generace už se narodila v tomto sekularizovaném církevním prostředí a místo
aby projevovala otevřenost a souhlas, vidí ve společnosti ve srovnání s církevním
učením propastné rozdíly a kontrasty, zejména na poli etiky, které se stále
více prohlubují. V této poušti Boha pociťuje nová generace velkou žízeň
po transcendentnu.“ O těchto mladých lidech, kteří přicházejí do kněžského
semináře pak Svatý otec řekl:
„Mladí dnes potřebují potkávat vychovatele, kteří
budou opravdu Božími muži, kněze naprosto oddané formaci a výchově, kteří
dosvědčují své sebedarování církvi skrze celibát a skromný život podle
vzoru Krista Dobrého Pastýře. Mladí si tak osvojí citlivost pro setkání s
Pánem v účasti na každodenní eucharistii, zamilují si mlčení a modlitbu
a budou na prvním místě usilovat o slávu Boží a spásu duší.“
Zdroj
- RV