Bendedikt XVI: tři charakteristiky správné služby biskupa

První charakteristika, kterou Pán požaduje na služebníkovi, je věrnost. Bylo mu svěřeno velké dobro, které mu nepatří. Církev není naší církví, ale Jeho církví, církví Boží. Služebník musí dbát na to, jak spravuje dobro, které mu bylo svěřeno. Nevážeme lidi k sobě, nehledáme moc, prestiž, vážnost pro sebe. Vedeme lidi k Ježíši Kristu a tak k živému Bohu. Takto je uvádíme do pravdy a svobody, která z pravdy vyplývá. Věrnost je altruismem, a právě proto je osvobozující i pro samotného služebníka, i pro ty, kteří jsou mu svěřeni. Víme, jak občanská společnost a nezřídka také církev strádá tím, že mnozí z těch, kterým byla svěřena odpovědnost, pracují sami pro sebe a ne pro společenství. Pán několika tahy načrtává obraz špatného služebníka, který začne hodovat a tlouci své poddané a zrazuje tak podstatu svého poslání. Slovo, označující „věrnost“, v řečtině souvisí se slovem „víra“. Věrnost služebníka Ježíše Krista spočívá právě v tom, že se nesnaží přizpůsobovat víru dobovým módám. Jenom Kristus má slova věčného života a tato slova musíme lidem přinášet. Ona jsou tím nejcennějším dobrem, které nám bylo svěřeno. Takováto věrnost v sobě nemá nic statického či sterilního, je kreativní. Pán vyčítá služebníkovi, že ukryl pod zem svěřené dobro, aby se vyhnul riziku. Touto zdánlivou věrností služebník ve skutečnosti pánovo dobro odložil stranou, aby se mohl věnovat výlučně svým vlastním záležitostem. Věrnost není strach, nýbrž je inspirována láskou a jejím dynamismem. Pán chválí služebníka, který z jeho dober vytěžil zisk. Víra si žádá, aby byla předávána. Nebyla nám udělena jen pro nás samotné, pro osobní spásu naší duše, nýbrž pro druhé, pro tento svět a pro naši dobu. Musíme ji zasadit do tohoto světa, aby se v něm stala živou silou; aby v něm zesílila přítomnost Boha.

Druhá charakteristika, kterou Ježíš vyžaduje od služebníka, je prozíravost. Tady je třeba ihned předejít jednomu nedorozumění. Prozíravost je něco jiného než prohnanost. Prozíravost je podle řecké filosofické tradice první z kardinálních ctností; ukazuje na primát pravdy, která se pomocí „prozíravosti“ stává kriteriem našeho jednání. Prozíravost vyžaduje pokorný, disciplinovaný a bdělý rozum, který se nedá ošálit předsudky; nesoudí podle žádostí a vášní, ale hledá pravdu, včetně pravdy nepohodlné. Prozíravost znamená pustit se do hledání pravdy a jednat způsobem, který jí odpovídá. Prozíravý služebník je především člověk pravdy a člověk poctivého rozumu. Bůh nám prostřednictvím Ježíše Krista otevřel okno pravdy, která – je-li vydána jenom do našich sil - zůstane často sevřena a jenom částečně transparentní. On nám ukazuje v Písmu svatém a ve víře církve bytostnou pravdu o člověku, která našemu jednání vtiskuje správný směr. První kardinální ctnost služebníka a kněze Ježíše Krista spočívá v tom, že se nechá ztvárnit pravdou, kterou nám ukazuje Kristus. Takto se stáváme lidmi skutečně rozumnými, kteří soudí na základě celku a nikoli na základě nahodilých detailů. Nenechávejme se vést malým okénkem naší osobní chytrosti, ale velkým oknem, které nám Kristus otevřel na celou pravdu, hleďme na svět a lidi a rozpoznáme, co má opravdu v životě cenu.

Třetí charakteristika, o níž Ježíš hovoří v podobenství o služebníkovi je dobrota: „Služebníku dobrý a věrný… pojď se radovat se svým pánem“ (Mt 25,21.23). Význam toho, co se míní charakteristikou „dobrý“, se nám může vyjasnit, pomyslíme-li na Ježíšovo setkání s bohatým mladíkem. Tento člověk se obrátil k Ježíši a nazval jej „Mistře dobrý“, načež obdržel překvapivou odpověď: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh“ (Mk 10,17). V plném smyslu dobrým je pouze Bůh. On je Dobro, Dobrým po výtce, Dobrotou osobně. Být dobrý se proto v případě tvora – člověka – zakládá nezbytně na hlubokém vnitřním zaměření k Bohu. Dobrota roste spolu s vnitřním sjednocováním se s živým Bohem. Dobrota předpokládá především živé společenství s Bohem, rostoucí vnitřní sjednocení s Ním. Ostatně, od koho jiného by bylo možné se naučit pravé dobrotě, než od Toho, který nás miloval až do konce, až do krajnosti (srov. Jan 13,1)? Staňme se dobrými služebníky prostřednictvím našeho živého vztahu k Ježíši Kristu. Jedině odvíjí-li se náš život v dialogu s Ním, jedině proniká-li nás jeho bytí, jeho charakteristiky a utvářejí-li nás, můžeme se stát služebníky opravdu dobrými.

Převzato z RV