Co to znamená přijmout „II. vatikánský koncil“? (II.)

V následujícím textu uvedu některé příklady existující otevřené neposlušnosti v současné Církvi, které zatím nikdo nijak nepostihl.

1. příklad:

Týká se to popírání základních pravd víry, které II. vatikánský koncil opakuje a které byly definovány dřívějšími koncily a patří k pevnému pokladu víry katolické církve: nauka o Nejsvětější Trojici, nauka o božství Ježíše Krista a jeho panenském početí, charakter Ježíšovy smrti na kříži jako oběti na odpuštění hříchů, kterou sám formuloval ve svých slovech při Poslední večeři a která stojí v centru hlásání apoštolů. Koncil používá slovo „mešní oběť“ více než 20x. Použití Jeremiášova zpěvu o Božím služebníku patří k základním kamenům křesťanského hlásání již ve Skutcích apoštolů. Když to popírají katoličtí profesoři teologie (mezi nimi i nositelé Guardiniho vyznamenání), je tím samozřejmě postižen i význam mše jako zpřítomnění Kristovy oběti a tím je popřen pojem „mešní oběti“. Obětní charakter mše však povýšil tridentský koncil na dogma. A II. vaticanum používá tento výraz více než 20x.

2. příklad:

Uznat nezbytnost Církve ke spáse. II. vatikanum mluví o nezbytnosti Církve a jediném prostřednictví Ježíše Krista nutném ke spáse a formuluje: „Proto nemohou být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto nechtějí do ní vstoupit anebo v ní setrvat“ (LG 14). Učí také, že Kristus vybavil Církev nejvyšší autoritou a darem neomylnosti ve věcech víry, aby zajistil otevřenost cesty ke spáse. Nedbat na tuto věc znamená zavádět zpochybňování, relativizování a skeptický pluralismus. A tak bychom mohli pokračovat.

3. příklad:

Jelikož kněžský celibát je označován za drahocenný dar, mají se kněží i laici naléhavě modlit za jeho udržení. Je to nešťastná náhoda, že mi za čtyřicet let není vůbec známo, že by se v této věci konaly nějaké modlitby, o společné modlitbě Církve ani nemluvě?

4. příklad:

Každodenní slavení mše svaté přestalo být pro kněze samozřejmé. Na některých místech je kněžím přímo znemožňováno slavit samostatně mši svatou, i když Koncil píše, že se „vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a Církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící“ (PO13). Kdo z těch, kteří tak nekompromisně požadují „úplné přijetí“ koncilních textů, vůbec sám někdy tyto texty „přijal“?

5. příklad:

Pokud jde o dekret o kněžském vzdělání, říká se zde, že mladí teologové se mají učit spolu se svatým Tomášem poznávat tajemství spásy a pomocí spekulace do něho hlouběji proniknout. To ovšem zůstalo zcela jen zbožným přáním.

6. příklad:

Za zkušební kámen pro uznání II. vatikánského koncilu se uvádí často postoj k dekretu o církvi ve světě Gaudium et spes. V této konstituci se praví: „Děti církve, které se opírají o tyto zásady, nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon“ (GS 51). V Königsteinském prohlášení však německá biskupská konference vyhlásila již před mnoha lety úplný opak. Podobné prohlášení vydali rakouští biskupové svého času v Maria Trost. Zatím jen pramálo biskupů kritizovalo otevřeně tento „hřích biskupů“. Mnoho kněží a učitelů teologie citovanou závažnou větu Koncilu nadále rozhodně odmítá.

7. příklad:

Koncil zakázal zavádět jakékoliv liturgické novoty, pokud nejsou ospravedlněny zcela jistým duchovním prospěchem. Potvrdil latinský jazyk jako řeč římské liturgie a povolil mateřské jazyky jen k určitým částem; tím měl na mysli bohoslužbu slova. Označil gregoriánský chorál za specifický zpěv Církve a žádal, aby věřící odpovídající latinské texty také zpívali. Mluvil o tom, že kněz stojí „v čele Božího lidu“ a přednáší jeho modlitby Bohu, a nikoliv, aby se obracel s modlitbami k lidu, že kněz při svatém přijímání není hostitel, nýbrž první přijímající. Žádnému z koncilních otců by nepřišlo ani na mysl nahradit nicejské vyznání víry, které nás spojuje s pravoslavnými křesťany a s anglikány, apoštolským (malým) vyznáním víry, což se na některých místech skutečně děje. Je to „úplné přijetí Koncilu“?

 

Problém „náboženské svobody“

Zdá se, že největší těžkosti bude mít Bratrstvo Pia X. s dekretem o náboženské svobodě, o kterém soudí, že ve svém jádru odporuje tradiční nauce Církve. V tom se však shodují jak Bratrstvo, tak i vášniví obhájci nové církevní nauky, jako např. Ernst Wolfgang Böckenförde. Pro jedny je tento zlom argumentem, že tato nová teze není legitimní, a pro ty druhé je zase argumentem, že tradice není závazná. Koncilní otcové skutečně opomenuli vyjasnit vztah této nové nauky k církevní tradici. Jen v úvodu dokumentu se říká, že „náboženská svoboda, kterou lidské bytosti vyžadují k plnění své povinnosti uctívat Boha, se týká nedotknutelnosti ze strany nátlaku civilní společnosti a nijak nenarušuje tradiční katolickou nauku o morální povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Kristově církvi“. To ovšem znamená, že každý výklad nové nauky, který této větě odporuje, je také v rozporu s naukou Koncilu. Zde je třeba uvítat každé úsilí, které  směřuje k vyjasnění těchto otázek. (Děje se tak především ve Francii.) V každém případě se zdá, že popírání tradiční nauky o „morální povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Kristově církvi“ je opravdu v rozporu s Koncilem. Dialog zde bude velmi obtížný a pravděpodobně nepovede dále než k prohloubení církevní nauky o občanské  svobodě vyznávat veřejně náboženství.

 

Pro multireligiózní společnosti platí princip tolerance

Nábožensky homogenní stát již dávno ztratil svůj status jako „societas perfecta“ (dokonalá společnost). Žijeme v multireligiózní světové společnosti, jak to jasně viděl Gorbačov, když řekl komunistické straně, že světonázorová homogenita není možná. Pro takovou společnost formuloval Pius XII. princip tolerance. Situace u této změny je srovnatelná se situací, která nastala po zrušení kdysi platného církevního zákazu brát úroky. Proti této změně se tehdy vehementně stavěli dominikáni. Věc spočívá v tom: úrok v novodobém finančním hospodářství není totéž jako úrok vymáhaný od bratra, který je v nouzi. V této diskuzi se může jednat o nekonečný spor o principy. Ale současně platí slovo Wittgensteinovo: „Kolo, při jehož točení se v systému nic nemění, nepatří k systému.“

Závěr

Úspěch rozhovorů s Bratrstvem Pia X. není vůbec jistý. Označovat ho předem za „nepravděpodobný“ je však celé věci nepřiměřené. Tam, kde jde o působení Ducha Svatého skrze dílo smíření, nemají křesťané vystavovat své pesimistické nebo optimistické pravděpodobnostní výpočty, nýbrž mají se modlit a vyprošovat zázrak milosti. Křesťanská víra je víra v zázraky. Spoléhá se na slova Páně: „Jestliže vy, kteří jste zlí, umíte dávat dobré dary svým dětem, tím spíše dá Otec nebeský svého Ducha těm, kteří ho prosí.“

Die Tagespost 25. dubna 2009 (S21/09, Překlad -lš-)

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod