Co to znamená přijmout „II. vatikánský koncil“? (I.)

Profesor Speamann se zamýšlí nad problémem rozhovorů, vedoucích ke smíření Bratrstva sv. Pia X. s Církví. Na rozdíl od mnoha jiných vidí autor skutečnost, že problém těchto rozhovorů se netýká jen Bratrstva, ale i jeho odpůrců, protože je řada oblastí, ve kterých oni sami nejsou ve shodě s Koncilem ani s učením Církve.

Příslušníci Bratrstva sv. Pia X., kteří to myslí vážně se svou vůlí po smíření s Církví, budou mít dva problémy. První se týká liturgie. Biskup Lefebvre odmítl slavit mši svatou podle knih Pavla VI. Druhý problém se týká přijetí Koncilu.

K prvnímu problému: Tvrzení, že nová mše je „mše Koncilu“, se ovšem ani častým opakováním nestane pravdou. Jako mši Koncilu a uskutečnění koncilních závěrů představil tehdejší kardinál sekretář misál z roku 1965, který pak zmizel ze scény a roku 1970 byl nahrazen misálem „Novus Ordo“. Tento nový mešní ritus a ještě více současná mešní praxe je ve zjevném rozporu k většímu počtu požadavků Konstituce o liturgii II. vatikánského koncilu, se kterým ostatně souhlasil i arcibiskup Lefebvre.

Nicméně ritus Pavla VI. byl zaveden zákonitým zákonodárcem a o jeho platnosti nemůže být pochyb. Ale již Jan Pavel II. zrušil zákaz staré mše (Benedikt XVI. říká, že takový zákaz nikdy neexistoval) a žádal naléhavě biskupy, aby „velkodušně“ vyšli vstříc věřícím, kteří se cítí svázaní se starým ritem. Jelikož se tato velkodušnost nedostavila, vyhověl Benedikt XVI. petici již dříve předložené 70 000 věřícími, kteří nejsou spojeni s Bratrstvem sv. Pia X., a přiznal všem věřícím právní nárok na slavení mše podle nyní oficiálně nazvaného „mimořádného ritu“ Římského misálu a každému katolickému knězi právo slavit starou mši bez jakéhokoliv povolení. On sám slavil mši v tomto ritu nejméně dvakrát jako kardinál a prefekt, jednou v kruhu Společenství svatého Petra ve Wigratzbadu a jednou pro laické společenství Pro Missa Tridentina. Toto rozhodnutí učinil z vlastního podnětu – motu proprio –, ale současně tím splnil jednu ze dvou podmínek, které spojilo Bratrstvo Pia X. s ochotou k dialogu.

 

Náležet k Církvi a odmítat papežskou mši? Ne!

Problémem Bratrstva zůstává dosud uznat platnost nové mše. To, co budou muset přijmout v rozporu se svým současným postojem a praxí, je skutečnost, že každý katolík splní svou „nedělní povinnost“, když se účastní mše slavené v novém ritu, a to za předpokladu, že je skutečně slavena podle knih Církve. Je možno od Bratrstva požadovat i další akty, jako je používání hostií uložených ve svatostánku a proměněných při slavení Novus Ordo, stejně jako svaté přijímání ve mši místního biskupa. Je absurdní myšlenka, že by někdo mohl náležet ke katolické církvi, ale odmítal jít na mši, kterou slaví papež, a odmítal svaté přijímání z jeho ruky. To musí být Bratrstvu jasné. Není ovšem možné od nikoho požadovat koncelebrování, ale to výslovně uvádí i Koncil.

Požadavek „úplného přijetí koncilních textů“ slyšíme nejednou z úst kněží, kteří dávají otevřeně najevo své pohrdání starou mší. Abych jmenoval jen jeden příklad: jeden prelát, městský děkan a dómský farář, na otázku věřícího, zda nepoužije jednou také 1. eucharistickou modlitbu kánonu, odpověděl: „Po té bych nesáhl ani kleštěmi.“ K tomu je třeba vědět, že tridentský koncil postihuje exkomunikací každého, kdo vytýká nedostatky této eucharistické modlitbě.

Druhý problém je tento: V budoucích rozhovorech je jednou z podmínek Církve pro Bratrstvo „přijetí II. vatikánského koncilu“. Tak to formuloval Benedikt XVI. v dopise světovému episkopátu 10. března. Německá biskupská konference, která v této záležitosti z právního hlediska nemá co povolovat ani zakazovat, měla za to, že podmínky pro dialog se musí ještě více zpřísnit, a mluví o „úplném přijetí Koncilu“. Ale co znamená toto „úplné přijetí“? Zde je druhý problém Bratrstva, ale současně také jeho protivníků. Přijetí může znamenat uznání, že Koncil není nějaký loupežný synod, který má jít na lavici obžalovaných, nýbrž že je to koncil, který papež řádně svolal, předsedal mu, a tím také uznat a respektovat jeho konstituce, prohlášení a dekrety jako pravoplatné akty nejvyšší církevní autority.

„Úplně přijmout“ může však také znamenat bezvýhradně souhlasit se všemi závěry Koncilu. Tak zní požadavek německé biskupské konference a tak tomu také mnozí rozumí. Ale to je nesprávné. Kdyby to bylo správné, pak by velká část současných profesorů teologie, ale také řada biskupů musela být exkomunikována nebo přinejmenším suspendována, neboť oni sami pro sebe nepomýšlejí na takové přijetí Koncilu, jaké od druhých požadují. Tady někdo hází ze skleněného domu kameny. Již v Malém kompendiu Karl Rahner a Herbert Vorgrimler podrobují své vlastní cenzuře ty texty Koncilu, které neodpovídají jejich teologickým představám. V následujícím textu uvedu některé příklady existující otevřené neposlušnosti v současné Církvi, které zatím nikdo nijak nepostihl.

Pokračování příště.

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod