Křesťanství dnes

"Kde je dnes křesťanství? Řekněte poctivě a nad tím se zamyslete, co je to dnes křesťanství? Křesťanství dnes je modlitba, obřady, kázaní v kostelech, ale právě jenom tam. Kde se jeví tisíciletý, všesvětový  jeho účin, kde vládnou, jak jsou přijímány, lidstvem uznávány zákony pravdy, pokoje, trpělivosti, obětavosti, odpuštění a lásky? Kde je tento zákon pozorovatelný dnes? Dva tisíce let se hlásá – a křesťanství je více méně obřadem. Sice se také někdy jeví v životě, ale ne jako zákon, ale jako výjimka, které se divíme. A to je přece málo. Křesťanství je poselství živého Boha a pravým zjevením o tom, co by člověk nemohl sám poznat; je průlomem nebes do země a toto slovo Boha živého musí být nejvyšším zákonem světa a ne pouhou libůstkou toho, koho to náhodou  zajímá. Kde to je? Hleďte, musíme si říci,  že my jsme sami vinni, že křesťanství odumřelo, že se schovalo za kostelními zdmi. To je vina především nás kněží, nás křesťanů, když dva tisíce let mělo lidstvo dost času na to, aby předělalo svět. Vina na prvním místě naše, ale ne jenom naše.

Ale ať  je to vina kohokoliv,  ptejme se,  co s tím nyní máme dělat? Věříme, ale je to všechno křesťanství, že se slouží mše svatá, že se káže, že se modlíme? To není všechno. Křesťanství je sice vrchol, který se dotýká nebe, Boha, ale není to všechno, co od něho máme očekávat! Křesťanství je celý život, přeměnění lidstva v nadpřirozené lidi, prosycené jeho zásadami, smýšlením, zákony, duchem a činy. V tomto bezprostředním poznání vidíme jasně vinu nás křesťanů. Ne v pohoršení, to je příliš nízké, o to nejde. Positivní vina je v tom, že se pořád tlačíme k tomu, jako bychom se měli vyžívat jenom v kostelech, procesích, obřadech,  písních, v ceremoniích, sebe nutnějších, sebe světějších, ale jenom v nich! To je velký omyl! V nadpřirozeném styku s Bohem má pravda svoje centrum, vrchol, ale to není všechno. Vrchol domu není přece celý dům. Proto je nám svět daleko, odcizil se nám proto, že jsme mu my, křesťané, málo dávali. Nepřátelé křesťanství snadno odebírali víru, protože tady nebylo svatosti, jeho pomoci, obětavosti, před kterou by se byli zarazili. Když lidé potřebovali pomoc, nedostali ji. A tak si lidé udělali svoje systémy, pomocné, sociální, nezávislé na církvi, a ono se jim to daří. A tu jsme se stali úplně zbytečnými. To stálé odměňování věčností, to jsou jen sliby. My jsme nebyli věrní a dodnes věrnými nejsme. Toto je naše vina. Někdo z nás byl dříve křesťanem vlažným, byl pokřtěn, nevystoupil nebo vystoupil z církve a najednou se obrátil. Co se stalo? Co to bylo, to obrácení? Šli jste k sv.zpovědi, sv. přijímání, chodíte často na mši sv., přestali jste doma lhát, hádat se, dělat různé nesprávnosti. Ano, ale kdo z vás může říci, že tím, že se stal křesťanem, stal se z člověka přirozeného, ke druhým lhostejného, člověkem obětavým, hrdinně pomáhajícím kolem sebe, že se tak proměnil, že lidé se ptají: kdo to je? Dříve takový sobec, teď by se rozdal, – dříve domýšlivý, nyní skromný, – na nikoho nemluvil, nyní mluví s každým, – v úřadu  ochotný, ušlechtilý, jde s cesty všem špinavostem , – dříve takový morous, teď takový vlídný člověk, který pomáhá. Každý o něm ví: na toho se mohu spolehnout. I když si hodně lichotíme – a to děláme dost často – řeknete si: Takový jsem, tohle já dělám, myslím, že většina může říci "Bohu díky!", s přijetím sv. víry jsem přijal Krista do svého srdce, ale velká přeměna tam venku, ta se ještě tak silně, nápadně neprojevila. Jsem stále starý Adam, pohodlný, sobecký, prostřední, všední člověk. Přidám modlitbu, nějaký hřích si odřeknu, ale víra mne neproměňuje v člověka – troufám si říci – ukřižovaného, v člověka, který se odřekl světského, který odhodil tělesnost, pozemskost. My přece máme žít pro věčnost. Když žijeme pro věčnost, musí to něco stát. Ne pouze přijímat víru, modlit se, chodit do kostela a to druhé jen tak brát, aby to nebylo příliš cítit. Svět by měl vidět, že křesťanství je něco pro něho cenného. Jemu přece vůbec nezáleží na liturgii, na kostele, on vůbec neví, co to je. On musí být ohromen, oslněn v tom, co je jeho, a musí být hodně oslněn, protože už je tak odcizen, lhostejný a tupý ke všemu, že snadno se ho už vůbec nic nedotkne. Je dotčen tím, co ho baví, co mu pomáhá, je užitečné – a proto musí vidět do očí bijící sílu víry a při tom si říci: "Když tohle je možné, tak na tom přece něco musí být!"

Dobře víte, že čím déle, tím hůře je to s tou citlivostí pro věci věčné a že tím silnější musí být rána, aby člověk řekl: "Co tohle vlastně je, že se takové věci dosud ještě dějí?" – Nuže toho je zapotřebí: Ne nás prostředních, průměrných – nýbrž oslnivě, nápadně silně evangeliem žijících lidí, jejichž život, zásady, jednání, by bily jako rány přímo do srdcí světa."

Dr. Jan Urban

PS: tento starý text, který byl napsán buď v kriminále během komunizmu, nebo později, někdy koncem šedesátých let, je i v dnešní době naprosto aktuální. Lze říci, že slova Dr. Jana Urbana jsou nesmírně prorocká, byť pronesená kdysi dávno, jsou reflexí i dnešní situace české (i moravské) katolické církve, i když se nám v náboženském ohledu třeba zase až tak nemusí líbit.