II. Válka – učitelka (k 8. květnu).

Dá se spekulovat o přítomnosti neodbytného hlasu svědomí, připomínajícího Ecce homo, v srdcích experimentujících lékařů? Patří ke cti lidských kultur, že klesne-li kterákoliv z nich k radikální dehumanizaci určitých skupin, k ponížení člověka na materiál, cítí potřebu ospravedlnit se před (latentní) kritikou zdravého rozumu (přirozený zákon!) a základních lidských citů přiměřeně vznešenou ideologií. Jejím úkolem je vysvětlit, proč se vzhled nekryje s právními důsledky, které bychom očekávali. Ve dvacátém století se uplatňovala idea nadřazené rasy a nadřazené třídy. Když Španělé objevovali Nový svět, kladli si otázku, zda Indiáni jsou lidé nebo podlidé. Jejich lidství bylo zapotřebí v teologických diskusích dost pracně dokazovat. Lidé se samozřejmě od sebe liší tělesně i duševně, svou civilizační a kulturní úrovní, skutečným a tím spíše domnělých posláním, to nikdo nemíní popírat. Rozdílnost úrovně sice umožňuje, avšak nedovoluje vyvodit z rozmanité osobní vybavenosti rozmanitá práva na respekt.

Dotýkáme se tím obrovského pokušení silných proti slabým v nekonečném množství variací během lidských dějin. Gen 22, 18 dává promlouvat Hospodinu na adresu Abraháma ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. To znamená, že „silný“ (všeobecně: každá elita) nemá zapomenout na svou zprostředkovatelskou úlohu ve prospěch „slabých“ (všeobecně: všech znevýhodněných) a má v nich uznávat adresáty Hospodinova požehnání.

Po hříchu obludných rozměrů by měla být druhým krokem změna smýšlení pachatelů. Ačkoliv se o tomto námětu v kostele pořád mluví, jeho opravdovost je  mnohem vzácnějším úkazem než se obvykle myslí. O to cennější je příklad jednoho z představitelů jednotky 731, Yoshio Shinozuky, který se k utajované činnosti své jednotky přiznal a prohlásil, že dělal věci, které by žádný člověk nikdy neměl dělat (I have done what no human being should ever do). Dokladem, jak obludný hřích pokračuje, je umlčení Shinozuky na mírových konferencích v USA a Kanadě v roce 1998, kde se pokusil o svých zkušenostech s jednotkou 731 referovat. Byl umlčen s odůvedněním, že je válečným zločincem.

Když shodili Američané atomovou pumu na Hirošimu a Nagasaki, označil japonský rozhlas toto bombardování jako barbarské. Byl by býval japonský rozhlas schopen hodnotit stejným způsobem aktivity jednotky 731, kdyby o nich byl věděl, nebo byl by je omluvil službou vlasti? Nebo jinak: proč je nehumánní spálit atomovým výbuchem Japonce, sedícího na hirošimském náměstí a proč není nehumánní pitvat za živa Číňana? Je jistě mnoho vojáků, nacionalistických historiků, pedagogů i prostých japonských vlastenců, kteří existenci 731 dodnes popírají a souhlasí s cenzurováním příslušných údajů, například na školách.

Zbývá mluvit o ochotě  odpustit pachatelům ze strany obětí. Kdybychom byli sami jednou z obětí zmiňované jednotky, jejichž počet lze těžko odhadovat, která přežila, byť zmrzačená, kdybychom vyslechli Shinozukovo přiznání, našli bychom v sobě sílu jmenovitě jemu odpustit, smířit se s ním a přát mu právě tak jako sobě vyhlídku na budoucí vzkříšení? Jistě by to pro nás bylo velice těžké a my jsme zváni uvědomit si tíži věty otčenáše jako i my odpouštíme našim viníkům. Považoval bych za značně pokrytecké, kdybychom se vztyčenou hlavou bez váhání sebevědomě řekli: ano, my to dokážeme! Ovšem úkolem to zůstává…

Z řečeného je dobře vidět, jak neúprosnou školou je válka, bořící iluze o člověku. Čemu nás učí? Že i bestiální jednání se dá obhajovat velmi vznešenými důvody, takže bestiální vlastně vůbec není. Že se nepohodlná pravda s oblibou zamete pod koberec, třebas i nátlakem, který může pocházet (z uměle vytvářeného?) veřejného mínění. Že viníka usvědčuje jeho vlastní jednání: proč by byla činnost jednotky 731 kamuflována, proč by císař Hirohito vydal přísný zákaz cokoliv o dotyčné jednotce prozradit, proč by byli všichni dosud žijící vězňové jednotky ke sklonku války jako nepohodlní svědci povražděni a proč by byl celý areál srovnán se zemí, kdyby pachatelé nevěděli o neúnosnosti svého jednání na světovém fóru? Muselo by se sáhnout k tak rozsáhlým likvidačním opatřením, kdyby se jednalo o mírumilovnou činnost?

Dalším poučením z války je, že do morku kosti jdoucí změna smýšlení pachatelů je velmi vzácná. Na Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci je považován za skutečného kajícníka Hans Frank, generální guvernér okupovaného Polska, konvertující před svou popravou ke katolictví. Všeobecně však platí, že strach z postihu převažuje nad výčitkami svědomí, pokud se vůbec dostaví, to je však tajemství každého člověka. Konečně ještě jedno zvlášť důležité poučení: že přes všechna horlivá ujišťování o rovnosti lidí vítězí očividně jejich skutečná nerovnost. Fyzická nerovnost neunese mravně požadovanou rovnost, jak je výborně vidět právě ve válce nikoliv kriminálním, nýbrž zákonným jednáním.   

Doc. ThDr. Mons. Jiří Skoblík

 

 

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod