I. Válka – učitelka (k 8. květnu).

Uprostřed velikonočního veselí se každoročně slaví ukončení druhé světové války na evropské půdě, 8. nebo dříve 9. května. Z nábožensko-mravního hlediska lze k válce jako učitelce a trpké škole přistoupit z různých stran. Jeden přístup sleduje vzorec hřích – pokání – smíření, aplikovaný na válku a její důsledky. Jedná se hřích až obludných rozměrů, o změnu smýšlení pachatelů, ve kterou není snadno uvěřit a o smíření s pachateli, ke kterému jsou ochotny oběti. Z Boží strany je trvalý příslib odpovědět na změnu smýšlení odpuštěním, ale z lidské strany se to někdy zdá být příliš těžké. Smíření samozřejmě zahrnuje přání konečného vzkříšení, tzn. zproštění jakékoliv podoby zla. Teoreticky s vírou, nezatíženou zkušeností, s těmito body poměrně snadno souhlasíme. Ale co když svou víru zatížíme konkrétním případem obludného hříchu?

Takovým příkladem z dálných krajů, o kterém víme velmi málo, je historie japonské jednotky 731, působící v letech 1937 až do konce války, tedy osm let, především v Mandžusku, na okupovaném území severovýchodní Číny. Na rozkaz japonské armády tam byla vybudována laboratoř pro výzkum biologických zbraní. Zkušebním materiálem byli živí lidé, na nichž byly konány bestiální pokusy. 

Jako zásadní průlom do mlčení, k jakému se obvykle uchyluje provinilá strana, se hodnotí výrok japonského soudu v Tokiu ze 27. srpna 2002, který potvrdil, že japonská armádní jednotka 731 se zabývala zkoušením biologických zbraní na čínských, korejských, mongolských a ruských zajatcích, ale také na civilistech.

Tato jednotka byla maskována jako oddíl pro prevenci epidemií a zabezpečení vodních zdrojů. Jejím skutečným úkolem však byl biologický výzkum pro vojenské účely. Tokijský soud označil činnost zmíněné jednotky za děsivou. Poškodila velké množství zajatců a byla příkrým porušením Ženevského protokolu z r. 1924 o zákazu chemických a bakteriologických zbraní a Haagských konvencí z r. 1899 a 1907 o válečném právu a zločinech. Osudy podobných dokumentů ilustrují věčný spor mezi právem a mocí, mezi morálním a fyzickým faktorem v lidské společnosti.

Jednotka 731 prováděla bez útlumu bolesti vivisekce vynětím orgánů nebo amputací končetin, pokusy na těhotných ženách, umělé omrzliny s následnou amputací odumřelého orgánu. Lidé byli různým způsobem infikováni smrtelnými chorobami a vystavováni účinnosti zbraní na dálku a na blízko. Něco takového lze věru použít jako příklad pro obludný hřích. Tento hřích však válkou neskončil. Po válce měly vítězné velmoci velký zájem na získání výsledků těchto pokusů, vždyť se dobře mohly hodit pro příští válku. Zájem velmocí pochopitelně velmi příznivě ovlivnil další osud hlavních pachatelů, jejichž profesionalita, zejména však výsledky pokusů byly intenzivně žádány.

Než přejdeme k druhému kroku, změně smýšlení pachatelů s přáním odpuštění ze strany obětí, vnucuje se otázka: v čem vlastně spočívalo jádro tohoto obludného hříchu? Nikoliv v mučení, mrzačení a zabíjení lidí, nýbrž v dělbě lidí z hlediska lidských práv na skutečné a zdánlivé. Zdánlivý člověk sice jako opravdový člověk vypadá, ve skutečnosti s ním jako s člověkem (o kterém přece bylo ve filozofické tradici řečeno, že nikdy nesmí klesnout na úroveň pouhého prostředku) však není zacházeno na rozdíl od člověka skutečného. Co bylo možno provádět na čínském zajatci, bylo vyloučené u japonského občana. Tady začíná obludnost uvažovaného počínání, vedoucího k nelidským činům, která se ovšem táhne celými dějinami. Jaké pohnutky mohly vzdělané, kultivované lidi, žijící v civilizované zemi, uctívající japonského císaře jako božstvo, vést k takovým zvěrstvům?

Je prospěšné zamyslet se nad rozdílem mezi mentalitou kriminálního živlu a mentalitou experimentujících vědců. Na jedné straně cynicky přijímaný „ex-lex“, aktivita mimo zákon, kriminálník neobhajuje morálnost svého počínání. Na druhé straně společensky bezvadné postavení, skrývající krvavé ruce v bílých rukavicích ušlechtilých cílů bestiálního jednání. Pokusme se vytipovat skutečné a předstírané pohnutky, ospravedlňující de facto kriminální činy. Roli hrála jistě láska k vlasti, která byla zbožštěna. Vše pro ni, tak vznešený účel světí všechny proveditelné prostředky (nelze dost docenit transcendentní roli starozákonního Hospodina jako korektivu bezuzdných státních ambicí).

V úvahu také přicházela láska k vědě, která vyžaduje pro výzkum i mimořádné prostředky. Pokud je dostupný, je vítán i velmi cenný, nesnadno dostupný lidský materiál, také živý, aby dosáhla cíle. Žádný vědecký výzkum i když si vytkl jedinečné cíle pro blaho lidstva, nesmí přivolit k degradaci člověka na prostředek (Reflexe o klonování Papežské rady z r. 1997 zamítá vědu, odpoutávající se od hodnot). Je nasnadě, že existují skupiny, ohrožené snahami mocných. Jako příklad napadnou asi každého vězňové a zajatci, lidé fakticky zbaveni možnosti účinné obrany. Především však hrálo roli pohnutky už zmíněné rozdělení na zdánlivé a skutečné lidi.

Pokračování příště.

 

 

 

   

 

Aktuality

Opatství

G. J. Mendel

Farnost

Archiv
Fotogalerie
Odkazy
Kontakt

Zpět na úvod