Ratzingerovo trpělivé hledání    

Po dovršení 82. roku života začíná Joseph Ratzinger pátý rok svého pontifikátu. Opět usvědčil z omylu ty, kteří ho neznají, a ukázal, že ho nezdolala tíže úřadu a nechybí mu energie pro náročné apoštolské cesty, jakou byla např. ta poslední africká. Je to i zásluhou perspektivy, kterou mu dává víra. Nezapomenu na jeho překvapený výraz, když jsem se ho kdysi zeptal, zda má jakožto prefekt Kongregace pro nauku víry klidný spánek.

V té době vrcholil klerikální odboj a na jeho stůl přicházely zneklidňující zprávy z celého světa. Odpověděl mi tehdy překvapivě: „Proč bych po zpytování svědomí a modlitbě breviáře neměl klidně spát? Kdybych se znepokojoval, nebral bych vážně evangelium, které nám bez okolků říká, že každý z nás je pouze neužitečným služebníkem. Musíme plnit své povinnosti do všech důsledků, ale přitom si být neustále vědomi, že církev není naše, že církev je Kristova, On nás chce používat jako nástroje, ale zůstává stále jejím pánem. Budeme muset vydat počet z našeho úsilí, nikoli z výsledků“.

A v tomto duchu přijal i tíži pontifikátu: z poslušnosti, z lásky k církvi, a zakoušel podobné soužení, jako když jej - coby mladého profesora - Pavel VI. vytrhnul z jeho milované univerzity, aby jej postavil do čela velké bavorské diecéze v Mnichově. Když v dubnu 2005 přešel k novému psacímu stolu, vzdušnou čarou jen několik set metrů vzdálenému od toho, u něhož pracoval 24 let, nezměnil svůj styl, vyznačující se německou seriózností, stálostí a trpělivostí, přesností a smyslem pro povinnost. Svůj program pojmenoval jasně už roku 1985 v knize »Zpráva o stavu víry« jako „reformu reformy“, tedy návratem ke 2.vatikánskému koncilu, tomu pravému, nikoli tomu imaginárnímu, ke kterému svým šuškáním svádějí progresisté. Tedy naprostá a doslovná věrnost dokumentům koncilu, a nikoli domnělému a nedefinovanému „koncilnímu duchu“, zkrátka kontinuita, nikoli zlom v dějinách církve, v nichž neplatí nějaké před a potom.

Jasný cíl, ke kterému směřoval především jako hlavní teologický poradce Jana Pavla II., s nímž nebyl vždy a ve všem ve stoprocentní shodě. Upřímná oddanost, která se mezi nimi brzy změnila v přátelství, nezabránila podivu kardinála nad některými iniciativami jako např. synkretistické parády v Assisi, žádosti o odpuštění za viny mrtvých, nárůst apoštolských cest a denních nákladů na církevní správu, přehnaný počet beatifikací a kanonizací, okázalost náboženských momentů, popřípadě s rockovými hvězdami na papežském pódiu, či výběr liturgického roucha podle pokynu televizních režisérů.

S upřímnou bolestí Joseph Ratzinger oplakal ctěného přítele a aniž by si to přál, nastoupil na jeho místo, stal se Benediktem XVI. a trpělivě pokračoval ve své práci. Ten přívlastek není náhodný. Trpělivostí se totiž vyznačoval vždycky: v úctě ke druhým, v křesťanském realismu, který ví, kolik je jí zapotřebí k tomu, aby se věci změnily, a který ví, že církev má pro sebe celé dějiny a její rytmus není stejný jako rytmus tohoto světa. Proto byli zaskočeni ti, kteří se obávali nebo naopak očekávali, že nastane nějaký „prudký skok“ v liturgii, která měla podle kardinála Ratzingera ze všeho nejvíce a nejnaléhavěji zapotřebí „reformu reformy“. Jeho „poklidná revoluce“ začala ne nějakým dekretem pro celou církev, ale výměnou papežského ceremonáře, za kterého si zvolil liturgistu, který sdílí jeho pohledy. A tak spíše než cestou příkazů začíná návrat k ritům v duchu Tradice příkladem, který začíná odshora. Pokud Papež celebruje takto, neměly by se dříve či později přizpůsobit také biskupové a faráři? Trpělivost a rozvážnost se projevují také ve vztahu k liturgickému jazyku. Nikoli tedy otřásající změna misálů, ale klidné soužití latiny vedle národních jazyků, dosvědčuje, že také v tom nebyl 2. Vatikán žádným zlomem v Tradici a že sv. Pius V. nebyl menším katolíkem než Pavel VI.

Tatáž trpělivost se projevuje ve vztahu k církevní nomenklatuře. Ani tam nedošlo k převratu. Pečlivému pozorovateli však neujdou jmenování a změny, které ukazují na rozvážnou a zároveň výraznou strategii. Málo by se však tomuto pontifikátu rozumělo, kdyby se nebralo do úvahy to, že pro Josepha Ratzingera největším problémem není církevní „mechanismus“, ale jeho pohon; nikoli palác, ale jeho základy, totiž víra, ohrožená ve svých kořenech, ona víra, o které si mnozí myslí, že není schopna čelit náporu rozumu, víra, obklíčená pochybami ze všech stran. Krize se totiž spíše nežli instituce týká pravdy evangelia, která ji nese a dává jí smysl. Kdysi mi řekl: „Nacházíme se nyní v situaci, kdy se já sám divím spíše těm, kdo ještě věří, než těm, kdo nevěří.“ Dramatická konstatace, která tvoří pozadí pontifikátu, jehož středem je nikoli náhodou (trpělivé) hledání nového vztahu mezi moderním rozumem a starobylou vírou.

Vittorio Messori, z italského deníku Corriere della Sera, 20.4.2009, přeložil Milan Glaser, RV