Ad: SVÁTOST NEBO RITUÁL ?

Nejdříve dejme slovo těm, jejichž názory otiskl Katolický týdeník 08/2009. V něm byla věnována dvoustrana především otázce svátosti křtu. Křtít či nekřtít? Na to odpovídal mimo jiné biskup, teolog, a jeden jáhen.

Z hlediska popisu stavu žadatelů a morální situace, do které se následně dostávají, či do které je dostáváme "my" se nejvíce rozepsal jáhen Doc. Dr. Max Kašparů. Jeho příspěvek dostal titulek „Aby se obřad nestal pouhým divadlem“.

V minulosti jsem několik roků připravoval nepraktikující rodiče před křtem jejich dětí. V rozhovoru jsem se snažil zjistit jejich motivace. Ty byly většinou jiného než křesťanského obsahu: křest je dobrý, aby dítěti rostly dobře zuby, aby v noci neplakalo, aby se dobře učilo. Často stála v pozadí i nějaká myšlenka z oblasti magie. V jednom případě mi matka prozradila, že když dá novorozeně pokřtít, dostane od babičky čtyřicet tisíc. K uvedení věcí na pravou míru měla posloužit právě příprava před křtem.

S vírou rodičů to někdy bývalo ještě těžší. Dozvídal jsem se, že Bůh neexistuje a Ježíš není historickou postavou, ale církev si ho vymyslela k ohlupování lidí... Tady už bývá příprava na faře k ničemu, protože víru dodat nelze. Jenže ke křtu dítěte se víra rodičů předpokládá, a to zcela zásadně. Jistě, určitou zárukou může být aspoň věřící kmotr, ale i s ním bývala potíž – buď dotyční žádného takového člověka neznali, nebo byl podobně názorově „postižený“ jako oni.

Složitá morální situace

Pokud by ke křtu takového dítka i přes tyto závažné překážky došlo, dostal by se kněz do morálně složité situace: v kostele před ním stojí k víře se nehlásící, nesezdaná dvojice s dítětem a s narychlo sehnaným kmotrem. Obřad začíná těmito slovy: „Chcete, aby vaše dítě bylo pokřtěno. Tím na sebe berete povinnost, že ho vychováte ve víře v Pána Ježíše, že ho budete učit milovat Boha a bližního, jak nám to Pán Ježíš přikázal. Jste si této povinnosti vědomi?“ Pro výše uvedené rodiče nastává prekérní situace. Musí odpovědět kladně, protože kdyby řekli pravdu, obřad končí. Ve stejně nepříjemných situacích se musí pravdomluvní rodiče ocitnout i ve chvílích, kdy se jich kněz táže: „Aby hřích neohrozil Boží život, který bude vašemu dítěti dán a který v něm poroste, musíte před ním vydávat svědectví Kristu, slovem i životem. Zříkáte se proto ducha zla? I všeho, co působí? I všeho, čím se pyšní? Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu? Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?“ Přítomní musí odpovědět na všechny otázky kladně. V následujícím Vyznání víry mají pak vyznat víru Církve.

Když přijde na řadu nepoctivá hra

Aby mohl obřad proběhnout, používají se v praxi bohužel dvě osvědčené varianty, lépe řečeno finty. První je ta, že kněz po položené otázce přítomným okamžitě sdělí (dříve, než by se mohli nadechnout a měli možnost říci ve svobodě své „ne“ nebo „nevěřím“), že mají říci „ano“ a „věřím“. To je velmi nepoctivá hra. Druhou variantou je „použití“ poblíž stojícího kostelníka či ministranta, kteří na knězem pokládané otázky odpovídají za rodiče i kmotra. V obou případech je to na zmíněné rodiče past, ve které jsou navedeni k vyznání, přemluveni k doznání a přinuceni ke slibům, které nejen že nemohou ve své životní situaci splnit, ale v podstatě je ani plnit nechtějí. A při této zcela podivné divadelní hře se uděluje svátost, ve které kněz hraje roli církevního vodníka, jenž polapil matrikovou dušičku. Odvolávání se na úlohu přítomného a mlčícího kmotra lze považovat už jen za chlácholení si vlastního svědomí.

Od svátostiny ke svátosti

Vzhledem k výše uvedeným zkušenostem z terénu i skutečnosti, že svátost křtu působí tzv. sama sebou, dovolil bych si předložit jiné dvě varianty. Protože jednání církve vůči rodičům není v případě zmíněných praktik férové, bylo by dobré pokusit se, bude-li to dogmaticky a liturgicky možné, změnit křestní ritus a pokřtít všechny děti, aniž bychom při tom dostávali jejich rodiče a kmotry do morálně svízelných situací. Pokud by to možné nebylo, mohlo by se nabídnout tzv. „předkřestní požehnání“. V některých zahraničních diecézích se již podobné praktikuje. Jednalo by se o svátostinu, o obřad prováděný v kostele, ovšem kněz by rodiče řádně a náležitě poučil o tom, že nepůjde o křest, ale o požehnání před křtem. Dítěti tak zůstane otevřena cesta od svátostiny ke svátosti přijaté v plné svobodě později.

Doc. Dr. P. Aleš Opatrný ve svém příspěvku „Zvěstovat evangelium a ne oblafnout“ mimo jiné píše: „Základním úkolem křesťana bylo, je a bude lidem zvěstovat evangelium. Pokud jim nabídnu jenom rituál, který je uspokojí bez toho, že bychom udělali byť jen krůček k přijetí evangelia, tak jsem je vlastně oblafnul. Nabídl jsem jim uspokojení, rituál bez náplně, která je křesťanům vlastní. A řekl bych povinná.“

Názory Mons. Jana Baxanta, litoměřického biskupa, byly obsaženy v rozhovoru „Jsme správci Božích tajemství, nikoliv výprodeje“. V něm mimo jiné odpovídá na otázku týkající se nešvaru křtů malých dětí, když je kněz „přísnější“ a dítě nepokřtí. Dotyční žadatelé pak odcházejí za sousedem, který naopak pokřtí každé dítě...  Na tuto rozšířenou praxi biskup říká toto: „Důležité jsou dvě zásady: vyhovět žadatelům, ale i pastoračním zásadám církve. Pokud se kněz lidem rád věnuje, podaří se mu obvykle vše dobře vysvětlit a přípravu na přijetí svátosti křtu dítěte užitečně uskutečnit. Bez náležité přípravy rodičů by bylo ze strany kněze nezodpovědné křest udělit „narychlo“. V naší diecézi vidím velkou příležitost v tom, že se žadatelé o křest dostanou ke knězi, aniž by je kdo nutil a přesvědčoval. Pokud žadatelé odejdou za méně přísným sousedem, nelze tomu zabránit. Byla by to ale nepěkná vizitka minimálně nekolegiálnosti souseda.“

K výše uvedenému si dovolujeme doplnit jen několik otázek, na které je nutno odpovědět, abychom se dostali k serióznímu závěru:

-     Otázka respektování a nerespektování Kodexu kanonického práva a Katechismu katolické církve, které pojednávají o udílení svátostí.

-     Otázka vědomé tolerance, ať přímého či nepřímého nerespektování závazných předpisů.

-     Otázka fakticky žádné nebo fiktivní přípravy pro přijetí svátostí.

-     Otázka, kdo nese z představených osobní odpovědnost za tento stav.

-     Otázka výše zmíněné kolegiality? Komu nejvíce vyhovuje "nekolegialita"?  

-     Otázka, proč v diecézích sousedních zemí nemají takové problémy, např. se křty dětí, jako my.

-     Otázka naplnění prognóz vyřknutých před 20 lety.

Až po pravdivém zodpovězení těchto, případně dalších otázek, lze očekávat změnu současného stavu.