BÝT ČI NEBÝT VEŘEJNĚ AKTIVNÍ

Takřka dvacet let již žijeme v demokratickém systému. Ale ani tak dlouhou dobu daru svobody někteří nevyužili ve prospěch církve. Důvodů a výmluv pro nečinnost z jejich úst slyšíme mnoho. Bohužel, dokonce i rádoby filozofickou otázku, zda li je vůbec vhodné aktivně vstupovat do života společnosti. Odpověď na to lze nalézt mimo jiné i v následující úvaze mons. doc. dr. Jiřího Skoblíka. 

Dva největší křesťanské svátky v roce, velikonoce a vánoce můžeme charakterizovat jako svátky vzkříšení a vtělení. Jejich přípravná období, postní doba před velikonocemi a advent před vánocemi, připravují na následující svátky zdůrazněním pokání – to se týká postní doby a velikonoc, a vykoupení, což se týká adventu a vánoc. Toto rozdělení je sice poněkud schematické, protože charakteristiky jednotlivých období se překrývají, přesto pomůže při orientaci v bohoslužebném roce. Advent, do kterého vstupujeme, tedy charakterizujeme jako dobu, která nás připravuje na vykoupení.  Vykoupení je určitou formou vysvobození. Vysvobození se může týkat jak jednotlivce, např. otroka na trhu s lidským masem, tak také celé společnosti, např. vojenským zákrokem.

Když mluvíme o vykoupení, vysvobození nebo o spáse v kostele, v náboženském prostředí, míváme na mysli duchovní vysvobození jednotlivce na konci jeho pozemského života. Vysvobození z hříchu, smrti a zavržení. To je jistě pohled správný, ale ne úplný.  Vítězslav Gardavský, marxista, zabývající se Písmem svatým, se s odporem odvrací od přílišného zdůraznění vysvobození či spásy jednotlivce, když se domnívá, že původnímu křesťanství je zcela cizí úpadková myšlenka individuální spásy a ctnostného života, kterým si člověk zajišťuje v nebi teplé místečko.

Mluví li o vysvobození ta část naší společnosti, která je čistě pozemsky orientovaná, chápe ho politicky, případně vojensky. Příklady pro to poskytuje XX st. Okamžikem vysvobození je pro nás 8. květem 1945 nebo 17. listopad 1989. Co to znamená pro nás věřící? Na dvojí stránku vysvobození se musíme dívat vyváženě: naděje na nebe neznamená zapomenout na zem a utéci z ní na způsob poustevníků. Poučením je nám SZ, který nikdy jindy nemá takovou důležitost v liturgii jako právě v adventu.

Dějiny spásy, vrcholící příchodem mesiáše, nás uvádějí do historie malého národa, který se nám v mnohém podobá. Obývá strategicky významné území, o které je zájem z Egypta, který je na západě a z mezopotamských velmocí Asýrie a Babylonie, které jsou na východě. To nám připomíná náš osud: na západě mělo o nás zájem Německo, na východě Rusko. Ze skutečné svobody se oba státečky těšily jen málokdy, vlády byly nuceny taktizovat, někteří vlastenci dostali nálepku zrádců a kolaborantů. Také role exulantů se objevují tam i zde.

Je tady však zásadní rozdíl. V Izraeli byla politika neoddělitelně spojena s náboženstvím, takže v adventu lze v rámci dějin spásy bez váhání mluvit zároveň o vysvobození politickém jako náboženském, zatímco u ČR by takové spojení bylo velmi nezvyklé, i když světlou výjimku představuje Anežka v listopadu 1989. Současné pojímání našich dějin je však naprosto světské a propojení sféry světské s duchovní působí dojmem zneužití, jako v případě protektorátu a sv. Václava nebo husitů a komunizmu.

Když s velkou náboženskou úctou mluvíme o izraelských prorocích, mluvíme zároveň, aniž na to myslíme, o významných politicích starozákonní doby. Izaiáš je mesiánský prorok, zasloužilý při asyrském nebezpečí a ve druhé části jeho spisu při nadcházejícím návratu do vlasti. U Jeremiáše vidíme trpký úděl prozíravého, ale nepochopeného politika: je považován za zrádce a kolaboranta s Babylonií, i když jeho řešení babylonského nebezpečí bylo jediné správné a ignorování proroka mělo katastrofální důsledky.

Třetí z velkých proroků, Ezechiel, je – řečeno dnešním jazykem – zasloužilým prorokem emigrace. Vysvobození, spása, je tedy v SZ hodnotou právě tak politickou jako duchovní. Bolestné dějiny vyvoleného národa se krok za krokem v pozemských dramatech blížily ke svému vrcholu, kterým byl příchod mesiáše. Písmo SZ tedy učí, že vysvobození a spása jsou především věcí MY, nikoliv JÁ. V budoucnu to bude také platit u křesťanství. Boží lid, kráčející po cestě k cíli, nikoliv jednotlivec, je adresátem vysvobození.

Křesťanské společenství však není dáno přirozeným původem, ale nadpřirozeným přesvědčením. Jeho hranice není dána národem a státem, ale církví. Úplný rozchod s pozemským vysvobozením by však nebyl správný. Něco z toho nám připomíná tzv. chiliasmus, inspirovaný poslední knihou Písma svatého: mluví o tisíciletém království Kristovu s prvotinami vzkříšených na této zemi, ne na nebesích, zatímco satan bude spoután. Tedy nový pozemský ráj, dosažený Kristovým vysvobozením. Sekularizovaný chiliasmus je vlastně komunistická vize všeobecného uspokojení lidských potřeb.

Často slyšíme, že politika je špína. Politika je však nutností vzhledem k společenskému rysu lidské přirozenosti. V tomto smyslu říká koncil, že si lidé uvědomují svou neschopnost zařídit si na vlastní pěst plně lidský život; proto pociťují potřebu širšího společenství při uskutečňování obecného dobra. Zakládají tedy různá politická seskupení, existující kvůli obecnému dobru, v němž nachází poslední opodstatnění i smysl.  

Samozřejmě i SZ ví o zásadní důležitosti spásy pro jednotlivce. Ovšem v průběhu dějin spásy pro to musely být vytvořeny předpoklady. Ty vytvořilo babylonské zajetí s izolací jedince jako v případě leckterého ze současných českých emigrantů.

Poznámka na závěr:
           Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel jsou výsostným způsobem politici a zároveň duchovní velikáni. Duchovno bez politiky neobstojí jako věc veřejná kam vždy směřuje (apoštolát). Ale platí to taky opačně. Politika bez „ideologie“ taky neobstojí, ale jde o to, jaká bude – viz. nacizmus a komunizmus. Máme historickou hypotéku, špatnou realizaci, ale nemáme zásadně špatnou nabídku, principy, což je rozdíl. 

(lemosa)