Čím máme sloužit

     Poslyšme, co říká Pán učedníkům, které posílá kázat: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.(1)  Na velkou žeň je málo dělníků. Musíme to říkat s velkým zármutkem, protože mnozí lidé by sice chtěli slyšet něco dobrého, ale není, kdo by jim to řekl. Vidíte, jak je svět plný kněží, ale na Božích žních najdete jen velice málo dělníků. Kněžskou službu jsme sice přijali, ale práci, která k ní patří, neděláme.
     Uvažte však, nejmilejší bratři, jen uvažte, co se tu říká: Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Vy proste i za nás, abychom byli s to pro vás dělat, co se sluší, aby náš jazyk neumdléval a stále vás povzbuzoval, aby nám, kteří jsme byli pověřeni kazatelskou službou, spravedlivý soudce nepřičetl k tíží naši nemluvnost. Často jistě svazuje jazyk kazatelů jejich vlastní špatnost, ale často se stává také z viny podřízených, že se představeným bere možnost kázat.
     Jednak tedy svazuje kazatelům jazyk jejich vlastní špatnost, jak říká žalmista: Ale hříšníkovi Bůh praví: Proč odříkáváš má přikázání?(2) A jednak brání kazatelům mluvit hříšnost jejich podřízených, jak říká Pán Ezechielovi: Dám přilnout tvému jazyku k patru, takže oněmíš a přestaneš je napomínat, neboť je to vzpurné plemeno.(3) Jako kdyby přímo řekl: Kazatelské slovo se ti odebírá proto, že lid, který mne dráždí svými skutky, si nezaslouží být povzbuzován k pravdě. Z čí viny se tedy kazateli bere slovo, není nesnadné poznat. Ale že pastýřovo mlčení škodí někdy i jemu samému, vždycky však jeho podřízeným, to je zcela jisté.
     A ještě jedna věc mne, nejmilejší bratři, na životě pastýřů velice trápí. Aby se však nezdálo, že tím, co říkám, někomu křivdím, obviňuji tím zároveň i sebe, i když jsem v této situaci do značné míry proti své vůli, dohnán tísnivými poměry této barbarské doby.
     Nuže sklouzli jsme do vnějších záležitostí, a tak něco jiného jsme přijali jako hodnost, a něco jiného z povinnosti svého úřadu skutečně vykonáváme. Opomíjíme kazatelskou službu a zdá se mi, že se jednou budeme zodpovídat za to, že si necháváme říkat biskupové, ačkoli jimi jsme jen podle jména, a ne doopravdy. Neboť ti, kdo nám byli svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme. Vězí v ničemnostech, a my jim cestu k nápravě nepodáváme.
     Ale jak bychom mohli napravovat životy druhých, když zanedbáváme svůj vlastní? Upnuli jsme se k světským starostem a ztrácíme vnitřní citlivost tím víc, čím horlivějšími se jevíme ve vnějších věcech.
     Dobře proto říká svatá církev o svých nemocných údech: Udělali ze mě strážkyni vinic, vlastní vinici jsem neuhlídala.(4) Udělali i z nás strážce vinic a my se téměř nestaráme ani o svoji vlastní: pleteme se do vnějších činností, a zanedbáváme to, čím máme sloužit.