| |
Kristus je přítomen ve své církvi
Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť tentýž se nyní obětuje skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to zajisté mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to sám slíbil: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.
Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.
Právem se tedy liturgie chápe jako plnění kněžské služby Ježíše Krista, při kterém se viditelnými znameními naznačuje a způsobem každému z nich vlastním uskutečňuje posvěcení člověka a tajemné tělo Ježíše Krista, tj. hlava i údy, koná dokonalou veřejnou bohopoctu.
Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti.
V pozemské liturgii jako bychom zakoušeli předchuť oné nebeské liturgie, která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, cíli našeho pozemského putování; tam sedí Kristus
po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme se všemi nebeskými zástupy píseň o Hospodinově slávě a uctíváme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. A očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se ukážeme s ním ve slávě.
Podle apoštolské tradice mající původ přímo ve dni Kristova vzkříšení slaví církev velikonoční tajemství každý sedmý den, a ten se právem nazývá dnem Páně nebo Boží nedělí. V ten den se mají věřící shromáždit, aby naslouchali Božímu slovu a měli účast na eucharistii, aby tak slavili památku umučení, zmrtvýchvstání a oslavení Pána Ježíše a vzdávali díky Bohu, že nás znovu zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději. Takže den Páně je od počátku nejvlastnějším svátečním dnem, který se má zbožným věřícím stavět před oči a vštěpovat, aby se jim stal opravdovým dnem radosti a pracovního klidu. Jiné
slavnosti, nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základem a jádrem celého liturgického roku.
Z konstituce II. vatikánského sněmu o liturgii Sacrosanctum Concilium.
|
|
|